milosrdenství

Proč píšu o milosrdenství? Otevřeme se milosrdenství,  cestě  pokání a milosrdenství, která pomáhá projít těžkou dobou ke spáse jedince a lidstva, historicky poněkolikáte, a možná to zvládneme líp. S láskou Cantadora

Celý text je citace z knihy: Buď dobrý sám k sobě, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Milosrdenství k sobě samému (Anselm Grün)

Zacházet se sebou dobře odpovídá tomu, co Bible popisuje jako milosrdenství. Bible mluví o Božím milosrdenství vůči nám, jak nám to bylo novým způsobem zjeveno v Ježíši Kristu. Ježíš je "tvář Božího milosrdenství". On nám Boží milosrdenství nejen zvěstoval, nýbrž nám dával i příklad. Stále znovu lidem prokazoval milosrdenství a vyzýval učedníky: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Tím je míněno především naše milosrdné chování k sobě navzájem. Milosrdenství zde znamená především lásku k nepřátelům. Je v něm však zahrnuta i láska k sobě samým. Máme se chovat milosrdně i k nepřátelům v nás samých. Nemáme je nenávidět, nýbrž k nim být dobrotiví. Neboť i Bůh „je dobrý k nevděčným i zlým“ (Lk 6,35).

Dvakrát zdůvodňuje Ježíš u Matouše své počínání místem z proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci, ne oběť“ (Mt 9,13 a 12,7 cituje Oz 6,6). V této větě můžeme spatřit i program milosrdného chování k sobě samým. Ježíš nechce oběť. Nechce, abychom sami sebe obětovali na oltář povinnosti nebo abychom sami sebe ničili proto, aby v nás Bůh měl zalíbení. A nemáme se ani obětovat, abychom si kupovali náklonnost lidí. Oběť, to je násilné zacházení se sebou, ničení sebe, abychom udobřili nějaké bohy, jak to bylo zvykem ve starém Řecku. Nemusíme udobřovat bohy závisti a žárlivosti, kteří v nás vládnou. Bůh nám ukázal své za líbení v Ježíši Kristu. Nemusíme si vykupovat jeho milost tím, že se obětujeme, že samí sebe ničíme.

První citát (Mt 9,13) ospraved1ňuje, že Ježíš povolal celníka Matouše a že stoloval s celníky a hříšníky. Ježíš jedná s celníky milosrdně. Volá je, aby ho následovali. Očekává od nich, že jeho poselství budou rozumět lépe než spravedliví. Milosrdenství vůči sobě pak podle tohoto místa znamená, že s hříšníkem, který je v nás, zasedneme k jídlu, že jej pozveme, aby seděl u stolu našeho srdce, že se usmíříme s celníkem a hříšníkem v sobě. Hříšník v nás lépe než spravedlivý pochopí, čeho je schopna Boží láska. Hříšník v nás zahanbí spravedlivého v nás a dá polovinu svého majetku chudým (srov. Lk 19,8).

Na druhém místě (Mt 12,7) se Ježíš zastává jednání svých učedníků, kteří o sabatu tiší svůj hlad trháním klasů. Podle farizeů je to zakázáno. Zákon o sabatu je jim důležitější než zahnání hladu. Ježíš proti tomu klade milosrdenství. Máme být sami vůči sobě milosrdní, nejsme nuceni, abychom se vnitřně zotročovali zákony, které jsou veskrze rozumné, ale v konkrétním případě znamenají nevhodnou tvrdost. Poznávat Boží dobrotu v darech je pro Ježíše důležitější než dodržovat zákon o sabatu. Ježíši tedy nejde o to, abychom byli k sobě přísní a dodržovali s úzkostlivou přesností všechny předpisy, nýbrž abychom byli k sobě dobří, abychom ve svobodě Božích dětí mohli vděčně užívat darů, které nám Bůh dává. Jsme lidé, které Bůh miluje. Nemáme sami sebe zatracovat, přestoupíme-li svá vlastní měřítka. Ježíš říká farizeům: „Kdybyste věděli, co znamená 'milosrdenství chci, a ne oběť', neodsuzovali byste nevinné“ (Mt 12,7). Často na sobě odsuzujeme nevinné věci, které Bohu vyhovují, ale jsou v rozporu s našimi vlastními měřítky. Jsme k sobě mnohem nesnášenlivější a krutější než Bůh, který by nám rád prokázal především svou dobrotu. Ve svém nad-já máme nemilosrdného soudce, který nás odsuzuje, a farizea, který nám nedopřává život.


Čtyřikrát milosrdenství

Jakou může mít podobu milosrdenství vůči sobě, ukazuje pohled na rozličné významy slova „milosrdenství“ v Bibli. V Bibli jsou čtyři různé výrazy pro milosrdenství. Ve Starém zákoně je vyjadřuje slovo rahamin, „instinktivní přilnutí jedné bytosti ke druhé. Toto cítění tkví podle Semitů v mateřském lůně (rehem)“ (Léon-Dufour 59). Označuje něžnou mateřskou lásku. Tak milosrdný je k nám Bůh. Jeho milosrdenství znovu a znovu vítězí nad jeho hněvem. Být milosrdný sám k sobě, to by podle tohoto slova znamenalo, že nosím sám sebe v mateřském lůně, že svému vnitřnímu dítěti poskytuji útočiště, ve kterém může vyrůst. Chovám se sám k sobě mateřsky. Nezuřím sám na sebe. Nekladu na sebe požadavky, nýbrž důvěřuji, že mé vnitřní dítě může dozrát v mém mateřském lůně a v lůně Božím a stát se tím, čím má podle Božího plánu být. Milosrdenství znamená, že se setkám s vlídností a dobrotou, s Boží láskou ve vnitřním prostoru, který je ve mně. Tam, kde ve mně přebývá Bůh se svým milosrdenstvím, tam se mohou uzdravit výčitky, a obvinění, která vznáším proti sobě, pozbývají své moci. Tam jsem opravdu doma, tam smím být tím, kým jsem.

Druhý pojem zní v hebrejštině hesed a do řečtiny se obyčejně překládá slovem eleos. Hesed znamená také milost a věrnost. Eleos je „vědomá a chtěná dobrota; ano, je to něco, co odpovídá vnitřní závaznosti, věrnosti vůči sobě“ (tamtéž 50). Znamená to „afekt dojetí, které se někoho zmocní při pohledu na zlo, které někoho jiného (nezaviněně) postihlo“ (Bultmann 474). Ve Starém zákoně může eleos znamenat milost Boží, milosrdné Boží jednání s námi. Boží odpouštějící lásku k nám. Boží milosrdenství vždycky znovu vítězí nad Božím hněvem. Ve svém milosrdenství odpouští Bůh lidem jejich vínu. V Novém zákoně znamená eleos „Bohem žádané chování člověka k člověku“ (Bultmann 479). Je to „dobrota, k níž je v pospolitosti jeden druhému zavázán“ (tamtéž 479). Jsme-li sami k sobě milosrdní ve smyslu eleo, znamená to, že se k sobě chováme dobře, mírně a laskavě, že stojíme při sobě, jsme sami sobě věrní a neřídíme se podle druhých. Eleos často znamená také smilování a odpuštění. Mám sám sobě odpustit. Mám přestat sám sebe odsuzovat. Mám stát i za svou vinou a zacházet s ní milosrdně.

Třetí výraz pro milosrdenství splagnizomai pochází ze splagchnon, nitro. Nitro označuje u člověka to místo, kde leží zranitelné city. V Novém zákoně se toho slova užívá jen u synoptiků, a to vždycky jen o Ježíši. Charakterizuje božskou povahu jeho jednání. Pouze v podobenstvích se používá splagnizomai také pro lidské počínání. Ale nakonec se tu v chování lidí vždycky popisuje milosrdenství Boží. V podobenství o milosrdném otci (Lk 15.20) je proti otcovu smilování postaven hněv staršího bratra. Jsou to výrazy silného lidského citu. Bůh se celým srdcem smilovává nad člověkem, který pochybil. Když synoptikové tímto slovem popisují Ježíšovo chování, pak vždycky běží „o Ježíšovu mesiášskou charakteristiku“ (Bultmann 554). Ježíš jako Mesiáš ukazuje svým jednáním Boží milosrdenství. Má soucit s lidmi stejně jako nebeský Otec. Otvírá se jim a nechává je vstoupit tam, kde leží jeho zranitelné city. Co se týče našeho jednání, dovolává se splagnizomai našeho soucitu. Jednám se sebou milosrdně, když mám se sebou soucit, když cítím urážky a křivdy, když mám soucit se zraněným dítětem v sobě, když se mu otvírám. Nedívám se na své rány objektivizujícím pohledem, který chce všechno prozkoumat, nýbrž vidím všechno, co je ve mně, soucitným pohledem srdce. Nezuřím kvůli sobě, kvůli svým chybám a slabostem, nýbrž cítím s nimi, věnuji jim svou pozornost. Smějí existovat. Pod tímto laskavým pohledem se mohou proměnit. Splagnizomai míní také, že jsem spojen s oním místem v sobě, kde leží mé zranitelné city, že jsem ochoten své rány připustit. Tam, kde leží mé zranitelné city, tam jsem také docela blízko Božímu milosrdenství. Tam více než svým rozumem vytuším, co je něžná Boží láska k nám.

Čtvrtý pojem pro milosrdenství je oiktirmos. Toto slovo vyjadřuje soucit, soucit jako bolestné dojetí a jako smilování ochotné k pomoci . (srov. Bultmann 161). Ve Flp 2.1 a Kol 3,12 se používají splagchna a oiktirmos současně a společně znamenají „srdečnou účast“ (Bultmann 163). Lukáš používá ve své řeči na rovině toto slovo: „Buďte milosrdní (oiktirmon), jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Máme tedy se sebou cítit. Nemáme tvrdě řádit proti nepřátelům v sobě, nýbrž máme s nimi cítit. Jsme li zklamáni svými chybami a slabostmi, máme mít soucit se sebou samými. Tento soucit vůči nám samým, kteří se zmítáme mezi dobrem a zlem a kteří zase znovu pochybíme, nás připodobňuje Bohu. Srdci Božímu nás nepřibližuje naše bezúhonnost, nýbrž naše soucítění se sebou, s našimi slabostmi a s lidmi kolem nás. Ve velkorysém smilování pociťujeme něco z bytosti milujícího a milosrdného Boha.

Oba dva poslední pojmy se nejvíce blíží slovu „milosrdenství“. To znamená mít pochopení, lásku pro to, co je ubohé, osiřelé, osamělé, politováníhodné, nešťastné. Být k sobě milosrdný proto znamená neuzavírat srdce před tím, co je ve mně nešťastného a osamělého, před ubožákem ve mně, před nešťastníkem a trosečníkem v mém nitru, před pocity opuštěnosti a osamělosti. Nezavírám své srdce před tím, co je ve mně hodné politování, před tím, co bych nejraději přehlédl a potlačil. V každém z nás vyvstávají takové pocity opuštěnosti a až příliš rádi je potlačujeme. Jsou nám příliš nepříjemné. Ale pak se naše osamělost a opuštěnost, naše bída a náš strach nemohou proměnit, pak stále prcháme před temnými tušeními a pocity. Když se chováme srdečně k ubohému a slabému v sobě, může se právě to ubohé ve mně stát zdrojem požehnání. Může mě to otevřít tajemství Boží lásky, která se mnou cítí a má pro mne pochopení.

Nebezpečné říkat: "Každý má svou pravdu."

V posledních letech nemůžu poslouchat často používanou větu:"Každý má svou pravdu...", když zazní při argumentaci, najednou se cítím bezradná.Už 23 let pracuji se sny a říkám, že sny a pravda léčí. Bohužel, se dostáváme do slepé uličky, když mnoho protichůdných situací nelze řešit, protože "každý má svou pravdu." Tak jsem si začala načítat různé zdroje ohledně PRAVDY. Jak to, že najednou pravdu má mít každý. Na internetu jsem našla článek, který dávám sem, aby mi připomínal, že žijeme v době post.pravdy. 

Autor: Roman Novotný

 

Jan Sokol: Říkat, že každý má svou pravdu, je nebezpečné

Podle známého filozofa by pak přestala fungovat společnost. Nemělo by smysl se spolu vůbec bavit.

V současnosti se zdá, že pravda ztrácí na své někdejší autoritě. Často se mluví o post-pravdě a alternativních faktech, kterým lidé začali důvěřovat, a mohou kvůli tomu jít snadno na ruku populistům a demagogům. O pravdě, pravdivosti a lži jsme se bavili s filosofem Janem Sokolem, který nedávno přednášel na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Člověk i lidská společnost na pravdě podle Sokola závisejí, bez pravdy by řeč ztratila smysl a lidé by si navzájem nemohli důvěřovat. „Pravda rozhodně nesouvisí s netolerancí a násilím; ty jsou naopak důsledkem lží,“ upozorňuje. „Pravda je řečový fenomén. Když řeknu, že prší, říkám totéž, jako kdybych řekl: Je pravda, že prší. Když se ptám na cestu, samozřejmě předpokládám, že dostanu pravdivou odpověď – jinak by to nemělo smysl. Podle profesora Sokola bychom měli rozlišovat mezi pravdou a pravdivostí, pravdou a pravdivou výpovědí, které v běžné řeči zaměňujeme. „Pravdivých vět jsou miliony, kdežto o pravdě se skutečně dá říct, že je jen jedna, že je všem společná a že nikomu nepatří. Nemohu „mít pravdu“, protože ta nám všem vládne a chce, abychom se jí řídili. Pravda je to, co je všem pravdivým větám společné, co dovoluje rozlišit mezi pravdivým a nepravdivým. Pravdivost záleží na okolnostech a pravdivé jsou ty věty, na něž se můžeme spolehnout,“ vysvětluje Jan Sokol.

Relativizace a nejistota

Postmoderní kritika pravdy podle Sokola pravdu zrelativizovala a protože ji ztotožňuje s jednotlivými názory a tvrzeními, může jí podsouvat různá zneužití, která ústí ve fanatismus a násilí, jež způsobují lidé, kteří si namlouvají, že „mají pravdu“. Často dnes slýcháme, že „každý má svoji pravdu“, to je ale podle Sokola nebezpečné.„ Kdyby tomu tak bylo, neměli bychom o čem mluvit. Proč bych měl poslouchat nějakou tvoji pravdu, když mám tu svoji? Kdyby nebylo pravdy, museli bychom místo přesvědčování a řeči chtít ty druhé donutit. Kdybychom přestali rozlišovat mezi pravdivým a nepravdivým, otevřeli bychom cestu všem demagogům, kterým to samozřejmě vyhovuje,“ varuje Sokol.„ I kdybych sebevíc křičel, že dva a dva je pět, i kdybych všechny donutil, aby na to přísahali, přece se to pravdou nestane,“ vysvětluje profesor filosofie. „To, čemu se říká post-pravda, je důsledek nepřesného myšlení a možná i určité demagogie, která se nás snaží přesvědčit, že se nemůžeme na nic spolehnout, že nic neplatí, že žádná řeč nic neznamená.“ Mnozí lidé dnes žijí v nejistotě, v deziluzi třeba z tradiční politiky, a často hledají oporou jinde. Pak snadno podlehnou různým takzvaným post-pravdám a alternativním faktům.

A co tedy podle Sokola může dělat ten, komu na pravdě a pravdivosti záleží? „Když chcete někomu nebo něčemu pomoci, musíte si nejprve uvědomit, co se děje a o co jde,“ shrnuje profesor Sokol a dodává, že bychom měli asi začít právě od rozlišení mezi pravdou a pravdivostí, a také mezi omylem a účelovou lží. Lež totiž není pouhá nepravda, ale nepravda, která to o sobě ví a musí to zastírat. Lež je úspěšná jen tehdy, když ji někdo považuje za pravdu. Když obelhávaného nepřesvědčíte, že to, co říkáte je pravdivé, tak jste se namáhal zbytečně,“ uzavírá profesor Sokol, proč je potřeba být před lží více ve střehu.

Nemusím k tomu nic víc dodávat, krásně řečeno, napsáno...  

Hezké sny. Cantadora

sen transformace

 

Práce s klientem v pokročilé fázi terapie. Takto popisuje svůj sen;  následuje text samotného snu.

Jako bych sledoval “Junga” - muž, ani starý, ani mladík. Něco dělá zároveň to komentuje. Já ho přitom sleduju a asi mu i chvílemi pomáhám.

V tajnosti se něčím zabývá. Asi naplňuje nějakou vizi, něco vytváří. Je to zpočátku spíše “jen” symbolické, než aby to mělo fyzickou podobu.

Teď asi dochází k další fázi, kterou sleduju. Sen byl možná delší, ale já si vybavuji konkrétněji jen následující část.

Samotný popis snu: "Je noc. “Jung” jde krajinou, možná i běží. Proces vyžaduje značnou fyzickou kondici, zejména v této fázi. 

Prší nebo je po dešti. Ani horko, ani zima. Vegetace kolem je bujná. 

Dostane se na na málo používanou cestu lesem. Z ní odbočuje na ještě menší cestu k vodě - asi k menší řece. Není to náhodné místo. Ve snu se nějak konkrétně jmenuje: Místo “něčeho”. “Místo, kde se něco děje, nebo kde se něco stalo.” Přesnější název si nepamatuju, ale vyznívá poeticky. Jung vleze do řeky, třeba po kolena, a do vody něco vkládá - jakoby nějakou hadici, do které má vlézt had. Nebo tu hadici má voda z řeky oživit. Had má být ochočený, ale asi ne hned. Nejde o to ho nějak krotit. Spíše ho utvořit, nechat vzniknout. Bude pak zdrojem nebo projevem nějaké síly. Obtížně se mi to popisuje, ale při zapisování mě napadá spojení “Hadí síla”. A po celou dobu snu i jeho zapisováním cítím, že ten “had” je něco ženského. Také si uvědomuju, že to pozoruju se zájmem a bez strachu, který bych v bdělém stavu při pohledu na hada silně pociťoval.

“Jung” pak bere tu hadici z vody, na trávě ji skládá dokola (do spirály) a bere ji přes rameno, možná v nějakém obalu.

Ještě vnímám, že říká, že ji nebude moci mít stále u sebe a že zůstane aspoň nějakou dobu skrytá. A také to bude vyžadovat nemalé finanční prostředky."

 

S KLIENTEM PRACUJI JUNGIÁNSKÝM PŘÍSTUPEM, ČASTO PRACUJEME SE SNY.

Prošel několika fázemi terapie, které byli zaměřené na zpracování traumat a rodinného příběhu. Už se dva roky věnujeme tématu změny a transformace. Sen potvrzuje, že klient v terapii přebírá vedení procesu, individuuje se. Je vzrušující pro mě pozorovat symbolickou práci na objevení své schopnosti čistit se, sytit a vědomě soustřeďovat na své emoce. Očekává probuzení své kundalíni životní síly, tvůrčí energie, pokračování svého duchovního růstu, v kterém už je zdrojem růstu on sám vlastním vnitřním vedením.  Symbol hada už popisuji v jiném snu, nebudu se tu znovu rozepisovat, co všechno může had znamenat. A v drtivé většině snu (!) platí poučka: "Tam, kde se ve snu objeví had, začíná hlubinný proces nevědomí. To vytlačuje nahoru nevědomá témata, způsobující nerovnováhu psychických sil. Sen pomáhá hadím symbolem zahájit práci s konfliktními silami, které jsou v protikladné pozici a způsobují psychické potíže." Tím, že hadici skládá do tvaru kruhu/spirály, naznačuje svoji strategii práce s transformační energií, jeho Já potkává samo sebe. Je to počáteční fáze, v které transformační síla nebude kontinuální a zůstane nějakou dobu skrytá. Opatrnosti není nikdy dost, říká sen. Dál sen připravuje snícího na to, že ho to bude stát mnoho energie (symbol pro nemalé finanční prostředky).  

Neznám čistší pravdu než sny. Klient by mohl mluvit o tom, jak už pokročil, co všechno objevil, zvládl. Sen ukazuje čistou esenci práce duše. A před tou se opakovaně skláním. Děkuji, děkuji. Klientovi děkuji za svolení dát sen na blog. 

Píšu na blog v této době málo, důvod je jednoduchý. Všude kolem je hodně falešných proroků, kteří si sytí jenom ego. Má duše mě vede tam, kde mám potřebu mlčet. Nerozšiřovat balast slov, v tichu je teď víc síly. Sen klienta je čistá esence duše, proto ho sem vkládám. Snad bude povzbuzením pro další lidi, kteří prochází transformací. Nám všem je naše duše nápomocná víc než všichni falešní prorokové, terapeuti, koučové a i jiní praktikanti duchovných nauk, kteří vyučují to, čemu se ještě sami rádně nenaučili a nedorostli do úrovně učitelů/mudrců. Ale co, taková je teď přechodová doba, úroveň rozvoje vědomí duše, asi to k transformaci patří, to je naše cesta lidstva.....  může to tak být. Každý si vybere to své, co mu náleží. 

 S láskou. 

Hezké sny. Cantadora

 

P. F. 2024 od Cantadory

Konec roku se ukázal v temných barvách. Další slova jsou zbytečná. Jak to, že si nikdo nic nevšiml? Jak vnímáme lidi kolem sebe a okolí? Nezabořili jsme hlavy do mobilů příliš, nepohltila nás virtuální realita? Všimla bych si ve svém okolí člověka s destruktivní touhou po zabíjení? Nevím, ale zneklidňuje mě, jak je to možné? 

Buďme k sobě všímaví a mluvme spolu. 

Kalil Gibran: Prorok

Potom řekl učitel: "Promluv k nám o učení." A on pravil: "Žádný člověk vám nemůže nic vyjevit, kromě toho, kdo již leží napůl spící v úsvitu vašeho poznání. Učitel, jenž kráčí ve stínu chrámu mezi svými následovníky, nerozdává ze své moudrosti, ale spíše ze své víry a laskavé péče. Je-li opravdu moudrý, pak vás nezve, aby jste vstoupili do domu jeho moudrosti, ale raději vás vede k prahu vaší vlastní mysli. 

Astronom k vám může promlouvat o svém porozumění vesmíru, ale nemůže vám dát své chápání. 

Hudebník k vám může prospěvovat o rytmu, jenž je v celém vesmíru, ale nemůže vám dát uši, které zachytí rytmus, ani hlas, který mu bude ozvěnou.

 A ten, kdo je ponořen do vědy čísel, může vykládat o říši váhy a míry, ale nemůže vás do ní přímo zavést.

Neboť pohled jednoho člověka nepropůjčuje křídla člověku druhému.

A stejně jako každý z vás stojí sám v božském poznávání, tak je každý z vás sám i v poznávání Boha a ve svém pochopení a vnímání země."

Přeji vám sny jako navigaci do hlubin své duše. 

 S láskou Cantadora
 

co s blogem?

Nevím co dál s blogem. Přestal mě těšit. Jsem zahlcená tolika informacemi, že při psaní mám pocit zbytečného přínosu. Psaním se stávám další zátěží. Myšlenky, informace, když je tady google, podkasty, youtube, noviny, všude kolem záplavy zpráv nelze vstřebat tak, aby měli svoji původní fukci rozšiřování obzorů. Chci přispívat teď ke ztišení, klidu, volnosti, radosti, jemnosti, kráse. A čím dál víc cítím, že to můžu udělat mlčením. Blog zatím nesmažu, ale dokud nepocítím, že opravdu mám co říct, nebudu dávat nové příspěvky. Snům  přikládám trvale nejvyšší váhu, jsem za každý sen vděčná a věnuji mu dostatek času k pochopení. Zároveň se život dostal do tvorby chaosu, který je nevyhnutelný při zničení starých struktur, nefunkčních vzorců bytí. Chaos nelze ovládat, pomáhá se ponořit do hlubin nevědomí. Pomohl mi zavnímat sílu přítomnosti bytí. Ten moment, kdy JSEM. A nekonám, nic nedělám, protože jsem v bodě - čas není. Cítím jenom pulzující koutouč ohnivé energie, která jediná zůstává, když odchází vše, co je viditelné v hmotě. Pak to zmizí, vrátím se do hmoty běžného života, ale už necítím potřebu přispívat k chaosu, který naším předimenzováním všeho tvoříme a víc a víc ten chaos roztáčíme. 

 Krásné je, že jsem dotkla a pochopila jak je důležitá láska. Ne ta, kterou lze koupit, prodat, rozpitvat, ale vesmírná láska tvoření všeho. Každý ji dostal, byla zažehnuta při zrodu, je v nás. Tolik psaní už stačí. Přeji snícím čas snění, kdy budeme žít hluboké pravdy, aby sme našli vše, co doopravdy pořebujeme právě teď. 

 Zdraví, klid a rovnováhu přeji všem lidem dobré vůle. Moudré sny a odvahu jít vlastní cestou do dalších let, ať nás po našich cestách vede požehnaná patronka svatá Ludmila.  

Krásné a požehnané sny. Cantadora

advent

Každý rok přeji všem lidem dobré vůle krásny čas adventu. Je čas spomalit, tvořit klid a rovnováhu. Samozřejmě mnozí to považují naopak za čas finišování. Volba. Tento rok je to pro mě těžké, protože mám vážně nemocného bratra a víc než na Vánoce myslím na něj a modlím se za stabilizaci jeho zdraví . Ať se mu daří žít dál, i když s nějakými omezeními. Miluji jeho humor. 

Největší přání, které vysílám do každé bubliny a komfortní zóny lidí je, ať se nenecháme rozdělit, poštvat proti sobě. Ať se nám podaří rozvíjet sounáležitost a soudržnost. Čím víc se bude společnost drolit, rozdělovat, budeme slabší, tím je lehčí komukoliv nás zmanipulovat a tlačit tam, kam nechceme. Obyčejně, lidsky mějmě se rádi. 

21. 12. 2023 v 18.00 h vás zvu, pojďme se sejít před bazilikou sv. Ludmily na náměstí Míru a společně si zaspívat koledy. Zbormistra máme a místo srazu bude u hlavního vstupu do baziliky. Téma: chceme probrat společně, co nás tento rok potěšilo, jak se umíme radovat i z maličkostí v těžších časech.
Jste vítáni. Klidnou 1.adventní neděli přeji. 

Hezké sny. Cantadora
 

co je svoboda

Téma svobody je víc a víc aktuální. Můj život se z určité části odehrál v totalitě a prožila jsem na své cestě  10 let života v dvou totalitách, které byli v té době bezprecedentní. Sovětský svaz a Severní Korea. Takže o totalitách vím něco víc než bych si přála. Proto znovu cituji část článku, který se mnou velmi rezonoval. Omlouvám se autorovi, nezapsala jsem si zdroj, odkud jsem vzala úvahu o svobodě. Je tak moudrá, budiž autorovi ke cti, že to nezapadlo mezi tisíci informacemi, kde se téma svobody překrucuje a manipuluje se se svobodou.

" Co je to svoboda?
Pokud má naše společnost nabízet všem lidem svobodný život, neobejde se bez toho, abychom se všichni v zájmu celku dobrovolně omezovali. "Naprostá svoboda nemůže stvořit žádné kladné dílo ani čin, zůstává jí pouze záporné konání, je to pouhý běs zanikání," připomínal už Georg Wilhelm Friedrich Hegel.

Není to svoboda, o niž se tu dav pere, nýbrž libovůle v rozhodování. Tak se obvykle v českých zemích svoboda chápe. Možnost dělat si, co chci, ať si o tom myslí kdokoliv cokoliv. Ať se staví proti většina, menšina nebo klidně celý svět, svoboda je tu čiré chtění sebestředného rozmazleného dítěte, které terorizuje všechny, kdo mu nechtějí vyhovět.
Libovůle se odmítá vystavovat konfliktu a srovnání, nebude se omezovat, odmítá podléhat kritickému rozumu, odmítá myslet. Je vůlí, to jí stačí.

Vůle je svobodná jenom tehdy, když myslí, když se nechává vést rozumem, říkával filozof Hegel, protože myšlení je svoboda sama. Koneckonců člověk je tvor myslící, animal rationale, a kdyby se rozhodoval jen podle libovůle, blížil by se spíše zvířecímu světu, automatu potřeb a slastí. Proto je i vůle svobodná teprve ve chvíli, kdy myslí s ostatními, kdy se nechává přesvědčovat argumenty rozvažování a rozumu, kdy o budoucnosti světa vyjednává s ostatními." 

konec textu

Je to stručné a krásné, teď už je jen potřeba pochopit jaký je rozdíl mezi vůlí a libovůlí.  Někdy stačí se naučit rozlišovat tohle, aby se svoboda nestala anarchií.

Preji krásné sny. Cantadora