sobota 27. února 2010

sobota ráno


Snídala jsem a pustila si televizi. Zrovna dávali dokument o leteckém neštěstí letadla z 80. let, které se zřítilo do studené řeky. Teplota vody byla 1 °C. Člověk má v takto studené vodě šanci přežít maximálně půl hodiny. Záchranáři se nemohli dostat k lidem, kteří neštěstí přežili na svých záchranných člunech, protože jim v tom bránil led. Kamery snímali lidi jak plavou ve vodě a pomalu přestávali věřit ve svoji záchranu. Z výšky jim helikoptéra začala shazovat lana, ale ne každý byl schopný se kvůli těžkým zraněním lana držet. Jedna žena už ve vodě začala tonout, když ze břehu skočil do ledové řeky muž a ženu zachránil. Vypovídal na kameru, že to bylo instinktivní chování. Vůbec o tom co udělal, nepřemýšlel. Prostě skočil a plaval, aby ji zachránil, protože mu bylo jasné, že utone před očima všech lidi na břehu.

Toto jsem vlastně potřebovala napsat. Jsem ráda, že jsem slyšela člověka v krajní situaci. Dokazuje, že instinktivní chování znamená chránit toho slabého a v ohrožení života. Že se to v nás vynořuje a je silnější než rozum. Denně zažíváme, jak jsou naše instinkty porušovány. Jak mocnější chce ušlapat toho slabého. Máme oslabené instinkty a odchylujeme se od lidskosti.

Ten muž je i moje dnešní naděje, že instinkty nakonec jsou silnější než vypěstované chování, které velí myslet jenom na sebe. Věřím v mocný zdroj lidskosti jako náš instinkt, který se nedá zničit. Hezký víkend Cantadora

středa 24. února 2010

ubezpečení


Všichni ho potřebujeme. Ubezpečení.

Lidi v krizi potřebují ubezpečení, že krize skončí a zas bude dobře. Život bude pokračovat zase jako dřív. Člověk, který onemocněl chce věřit, že se uzdraví. Muž, který se rozvedl, chce ubezpečení, že si najde novou lásku. Člověk, který přišel o práci potřebuje ujištění, že si najde další. Člověk, kterého šikanují potřebuje ubezpečení, že to okolí vidí a někdo se za něj postaví. Holka, kterou zneužívá otec potřebuje jistotu, že ji lidé uvěří a ochrání. Všichni potřebujeme ubezpečení, že náš život má smysl. Hledáme ho venku. Ne vždy přichází. Ale vevnitř se můžeme opřít o víru a naději. To jsou naše opory, které potřebujeme. Věřit, že to, co prožíváme zvládneme. Mít naději, že jsou v nás síly, které nám pomůžou.

Chci ubezpečení, že mezi námi jsou lidé, kterým stojíme za ubezpečení. A chci věřit, že když žádné ubezpečení nepřijde, najdu vnitřní víru ubezpečit samu sebe.

sobota 20. února 2010

sen o hadovi a bezpečí

Hodně snících se na mně obrací se sny o hadovi. Každý má osobní obsah, záleží na ději snu. Proto tento sen o hadovi není aplikovatelný na podobné sny o hadech.
Symbol hada má osobní význam i archetypální význam.
Had je kromě jiného symbolem řetězce života. Když se objeví symbol hada ve snu, začíná individuační proces, duše se probouzí. Nemusíme se ale vůbec bát. Snící musí být bdělý a pozorný, aby zachytil, co mu duše sděluje. Děje se něco důležitého pro rozvoj a růst duše. Zanedbáním sdělení snu se může stát, že energie snu spadne na fyzickou úroveň a u člověka se rozvine až psychosomatické onemocnění, které jinou formou, ale žádá vyrovnat se s něčím podstatným.
Tady je sen o hadovi, který snící ukazuje, co potřebuje dál rozvíjet, aby mohla pokračovat ve svém růstu. Je to žena, která pracuje na svém rozvoji, ale cítí, že je nějakou dobu v zajetí stereotypů. Přišla s tímto snem:
Jsem v hale s hosty, koukají na mně muži, kteří sedí v křeslech. Já předstírám, že se bojím obrovského hada, který se plazí se kolem hostí. Je klidný a krotký, ale já vím, že v minulosti už někoho spolkl. Vedle mně stojí žena, drží se mně, je slabá a bezbranná, neberu ji vážně. Ale blasklonně ji dovoluji, aby byla se mnou. Had se najednou vztyčí, je obrovský a otevře strašnou obrovskou tlamu. Vidím váčky naplněné jedem a zuby. Skloní se a začne polykat hlavu ženy, co stojí vedle mně, až ji spolkne celou. Cítím se opuštěná. Už strach nepředstírám, bojím se doopravdy. Muži v hale to vidí, ale neudělají nic, vůbec nic, aby mně ochránili.

V reálném životě snící s muži hraje takovou hru, že jim záměrně ukazuje svoji slabost. Dává jí to pocit převahy a bezpečí, že když je zdánlivě slabá, nebudou na ni útočit.
Tuhle strategii chování používá dlouho. Někdy jí už nevyhovuje, protože spolupracuje s muži, kteří v ní nevidí rovnocenného partnera.
Nedávno si uvědomila, že ne v každé situaci jde o útočení. Občas špatně vyhodnocuje realitu. Za vším vidí nebezpečí, někdy je paranoidní. Kvůli potřebě bezpečí se vzdává radosti ze soutěžení, hraní, soupeření. Vzdává se i dalších aspektů života, které pro svoji zvýšenou potřebu bezpečí nemůže rozvíjet. (Potřeba zvýšeného bezpečí souvisí s traumatem opuštění rodičmi v dětství, které už snící má zpracované, ale nedokáže obnovit plnou důvěru v život - had někoho spolkl).
Žena ve snu je její traumatizovaná ženská část. Je to její část, která se dál nevyvíjela. Zůstala nezralá a vyhledává silnější lidi, aby ji chránili. V běžném životě je snící dostatečně silná a adaptovaná na běžný život, ale odštěpila svoji nezralou část. Stojí jí to hodně energie udržet ji v nevědomí, nedopřála jí ve svém životě žádné místo. Každou slabost a strach potlačila. Naučila se proměnit strach v odvážné chování, které nemá základ v odvaze, ale v popření strachu. Ve snu s hadem se objevila její slabá žena. Překvapilo ji, že ta ji má ráda a zná ji. Když ji spolkl had, cítila se náhle opuštěná. Ve snu prožila s ní propojení, které jí v bdělém životě chybí.
Být spolknut, sněden - znamená dostat se do temnoty útrob, ocitnout se ve stavu inkubace, čekání - vše se děje už mimo nás, teď už se musíme plně oddat důvěře v to vyšší, co nás přesahuje.
Pro mně je nejznámější příběh Jonáše, kterého spolkla velryba.
Když jsem si zadala do googlu Jonáš v břiše velryby našla jsem několik odkazů a vybrala následující text:
"...Není-li si člověk jistý, jak se má v některých životních situacích rozhodnout, touží po poznání Boží vůle. Když se mu tohoto poznání dostane, bývá nepříjemně zaskočen. Velmi často totiž prosíme Boha o poznání jeho vůle s navenek nepřiznanou, ale přesto jasnou představou, kterou nám má Boží autorita potvrdit. Jestliže se tak nestane, utíkáme jako Jonáš. Všechny naše útěky a skrývání se před Bohem (ať už mají jakoukoliv formu) však končí v chaosu a zmatku připomínajícím rozbouřené moře, do něhož byl Jonáš uvržen (Jon 1, 15). Teprve až se obrátí a činí pokání, je vyvržen velrybou na břeh a jde za svým posláním.
....... Jonáš se rozhodl k útěku před Bohem a toto rozhodnutí proměnil v čin tím, že nasedl na loď do Taršíše, tedy přesně opačným směrem, než leží Ninive (jak to nařídil bůh). Loď se odrazila od břehu a není cesty zpět. Moře se rozbouří a Jonášovi je naprosto jasné, proč. Ale i kdyby se teď chtěl vrátit, nemůže. Situace se zdá být bezvýchodná, Jonáš se rezignovaně přiznává lodníkům a nechává se vhodit do moře. Hůř už asi být nemůže.... různé životní prohry jsou sice tragické, ale dokud žijeme - vždy existuje řešení. Nejde o jednoduché smazání minulosti, ale o cestu kupředu, která není snadná (v žaludku velryby), ale vede k cíli. Když Jonáš nepopluje lodí, odnese ho velryba, ale jedno je jisté: dojde tam, kam dojít má. "
konec citace.
Snící je spolknuta hadem, nachází se v temnotě břicha. Had je velmi mocný symbol, představuje probuzení nebo pokračování v duchovním růstu. To čeká i na snící, jenom musí důvěřovat všem svým částem, ne jenom vyvoleným.
Had je také symbolem spojeným se sexualitou, která je u snící velmi pasivní. Aby její život nabral živější směr, potřebuje začít prožívat své sexuální pocity víc na vědomé úrovni, dovolit se víc těšit.
Na hada jako symbol duchovního růstu, tak na symbol sexuality snící reagovala jako na spojené aspekty snu. Skoro se rozplakala, že přijímá v životě jenom ty pocity a potřeby, které jí neohrožují. Zvýšená potřeba jistoty ji udržuje na velmi nízké energetické úrovni a samu sebe značně omezuje. Polyká svoji schopnost prožívat radost ze života, brzdí sexualitu a růst. Vše ve jménu bezpečí. Pracovat na tématu života jako dobrodružství začne namalováním mandaly, aby se otevřela svým fantaziím na toto téma. Hodně sil milá snící a děkuji za dobrou práci. Dobrou noc. Cantadora

neděle 14. února 2010

masopust


Mohla bych psát o Valentýnském svátku a ráda bych. Ale nemám co. Moje láska teď prochází podzemím a hledá svůj pramínek, na kterém teď sedí žába.
Ale život mě baví pořád. Včera byl v Roztokách masopust. Masopust opět nezklamal. Byla to pestrá zábava a rej masek. To vše spojené s pochodem do Únětic, kde se pak večer konal ples. Na cestu nám hrála Batucada, masky šli v průvodu, pilo se, tančilo a jedlo a veselilo... na poli jsem si pěkně zatančili v jednom kole - lidi z Roztok a ve vnitřním kruhu lidé z Únětic. Na chvíli jsme propadli radosti, která měla spojení jenom s bytím. Vychutnávali jsme si radost z toho, že jsme venku v maskách, všude je bílo a my můžeme vyvádět, těšit se, protože je to taky potřeba. Pole bylo bílé a já se chvíli viděla jako v nějakém Jakubiskově filmu; směs realizmu a magie.
Důkazem jsou fotky, které jsem udělala z masopustu, na picase:

http://picasaweb.google.cz/ehroncekova/Masopust2010#

Tak se s tímto zážitkem ráda podělím. Hezký týden přeji. Cantadora

neděle 7. února 2010

čas v mých snech

Jsem teď
znepokojena tím, že nedokážu pochopit ve svých opakujících se snech téma času.
V jednom snu mi zbývá do odletu letadla 10 minut, ale já prostě nedokážu jít k odletové hale letadla, protože mně rozptyluje na letišti to, jak pomáhám spolucestujícím. V druhém snu se nemůžu dostavit do školy, protože dělám domácí práce, které mě baví a nejsem schopna odejít do školy, která začíná ve 14.30 h. Sny jsou košaté a je tam dost symbolů, kterým rozumím, ale mně trápí Čas. Jak to, že ignoruji realitu času? Jak to, že nejsem schopna se řídit časem, abych dorazila tam, kam mám namířeno? Proč dávám přednost rozptylujícím událostem, které mně zdržují od cíle a jaký to je vlastně cíl?
Co mě drží na místě? Strach? Málo energie k osobnímu vývoji, pokroku?
Co dál? Jsem tak spoutána svým egem, že nevidím odpovědi. Nedokážu zatím s těmito sny o čase pracovat. Protože moje ego se bojí dozvědět se PRAVDU o mých taktikách a strategiích. Moje ego MNĚ odvádí od cesty, na kterou musím nastoupit. I teď když to píšu, cítím bolest. JAK TO, ŽE NEJSEM SCHOPNÁ ODLETĚT A ODEJÍT DO ŠKOLY?
Mám svůj příběh, jsem cantadora a miluji úžasné příběhy, které si ve snech vyprávíme. Teď musím psát kromě příběhů jiných snících, i ten vlastní. Věřím, že najdu odpovědi na sny o čase, které mě teď tak silně oslovili. Celý tento týden budu věnovat meditacím, aby se moje mysl zklidnila a pak projdu v aktivní imaginaci svojí krajinou nevědomí.
Určitě tam potkám postavu, která mi napoví, kam mám jít a co už jsem zmeškala.
Protože obecně sen, v kterém snící něco promešká, je upomínkou na to, že zameškal nějakou příležitost na růst, nemá dost energie stát se úspěšným v nějaké oblasti. Ovládá ho strach žít tak, jak by chtěla jeho duše.
Přiznat si, že nejsem úspěšná a propásla jsem svoje šance v životě, je pro mě bolestné a ještě o tom psát i na blog, opravdu znamená, podívat se pravdě do očí. Tuto pravdu mi může poslat jenom sen. Já sama bych to o sobě neřekla, protože mám tisíc důvodů vidět se úspěšná. Ale sny mi teď nastavují zrcadlo, že jsem bez energie, s promarněnými šancemi a plná strachu. I takový je příběh Cantadory, dotkl se mě rytmus života-smrti-života. Procházím si krajinou stínů a moji milí snící, víte o čem píšu. Dobré a pravdivé sny přeji. Cantadora

pondělí 1. února 2010

Avatar


Nebudu film Avatar ani chválit ani hanit. Každý má nějakou teorii, proč je to nejúspěšnější film všech dob. Pro mě osobně je to jenom potvrzení naší touhy žít s Matkou zemi v harmonii. Vytěsnili jsme toto přání, protože je mnohem výhodnější brát jako malé dítě, které od matky dostává bez hranic, protože taková matka je. Ale je tady aspekt strašné matky, která když se rozhněvá, bere to co dávala zpátky a ničí. To se už děje na mnoha místech, naposledy ve velkém na Haiti. Avatar je krásná pohádka o našem alternativním světě, kde Matku ctíme a žijeme s ní v harmonii. Pro mě znamenal film Avatar právě tento aspekt vztahu dospělého člověka k moudré Matce. Z kina jsem odcházela smutná. Protože už to téměř není možné zažít, krásná zákoutí přírody postupně mizí pod nánosy betonu, asfaltu... To, že právě tento film vzbudil tolik emocí může mít mnoho výkladů a důvodu, ale pro mě je to připomínka toho, že jsem na této planetě součást přírody a ne její plenitel.

No ale jinak jsem už opravdu viděla mnohem silnější filmy, ne že ne. Tak ahoj. Cantadora