sobota 9. června 2018

vděčnost


 Být vděčný za vše co život přináší je někdy zdánlivě nemožné. Ale i ty nejhorší chvíle, před kterými obstojíme, jsou nakonec důležité. A můžeme být za ně vděční. Právě tím a tehdy jsme nejvíce poučováni o životě a svém místě v něm. Je úžasné mít svou vlast a být vděčná za krajinu, v které žiji. Jsem vděčná i za místo, kde právě jsem, práci, kterou mám, rodinu, která často zlobí, přátele, kteří někdy nemají na mě čas, stárnutí a jiné drobné rozlady. Taky za to zlé, Danu, která mě obrala o důvěru a peníze, lidi, kteří mi nespravedlivě za něco napadají, záměrně ublíží, zneužijí pro své účely.... Pokaždé se poučím a vyučím víře, důvěře, lásce a trpělivosti, nebo taky odvahy se hádat a stát si tvrdohlavě za svým názorem, odmítnout přítele i bratra, pustit něco důležitého, učit se být roz-čarovaná, abych vzápětí byla okouzlena zázrakem života. Vše to mi dává prohlubující se pocit vděčnosti za dar života. 
A tak si dovoluji citovat:
"Svatý Pavel počítá nevděčnost mezi nejhorší chyby: Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha (2 Tim 3,1-4). Nevděčnost je hříchem nevěry. Pramení z lidské pýchy a hlouposti. Pýcha vede člověka k domněnce, že za všechno vděčí sám sobě: vlastní práci, důmyslu, inteligenci. Zatímco hloupost vede člověka k domněnce, že vše je samo od sebe a všechno mu patří.
Díkůčinění patří k podstatě víry. Má být výchozím bodem nejen při zpytování svědomí, ale i u ostatních modliteb...."

Upraveno podle knihy
Čtvrthodinka upřímnosti od Józefa Augustyna

kterou vydalo KNA
Krásné sny. Cantadora

pátek 1. června 2018

father Theodor



Před deseti lety jsem měla krátký intenzivní sen: " Z tmy se ozval mužský hlas, který opakoval anglicky jenom slova: "Father Theodor." Sen byl živý, ale vůbec jsem mu nerozuměla.
Protože jsem nemohla najít symboliku, vztahující se k otci Theodorovi, která by otevřela moje srdce a řekla, ano, tvůj sen znamená tohle... odložila jsem jeho pochopení na dobu, až přijdou další sny nebo události, které mi pomohou pochopit, co ten sen znamená. Po osmi letech jsem pocítila touhu vykonat pouť do Compostely a tak se i stalo. Jaké bylo mé pohnutí, když jsem zjistila, že v kostele sv. Jakuba je pohřbený otec Theodorino. Silně se mi vrátil sen o otci Theodorovi. Pak jsem začala pátrat v knihovně a hledat i v jinde vše, co by mi pomohlo najít, kdo byl otec Theodorino a kdo je otec Theodor. Tím ale vše jenom začíná.....
 Cituji z článku pana ing. Svatomíra Mydlarčíka, děkuji mu  touto cestou za popis jeho cesty a informace o otci Theodorovi:
 Vybírám tyhle důležité informace:
"Z Padrónu do Santiaga nás čeká i úsek po přímých stopách
Jakubových učedníků Atanasia a Teodora.
Svatý Jakub Starší poutník a rytíř Zebedeovi synové, apoštolové Svatý Jakub Starší a Svatý Jan patřili mezi nejbližší Ježíšovy učedníky. Jakub nosil pro vznětlivou povahu přezdívku Syn Hromu. Po Ježíšově smrti šířil evangelium na Iberijském poloostrově a dostal se až k ústí řeky Ulla v blízkosti dnešního městečka Padrón. 20 km jižně od dnešního hlavního města Galicie Santiago de Compostela. Tehdy se Padrón jmenoval Iria Flavia a byl významným římským přístavem.
Na příkaz tehdejšího vládce Heroda Agripy byl Jakub jako první z Ježíšových učedníků po návratu do Palestiny v roce 44 po Kristu popraven. Po Jakubově smrti přepravili tělo jeho žáci Atanasius a Teodor až do přístavu Padrón. Nad kameným kůlem nábřeží říčky Sar, která městem protéká a kde byla loďka s ostatky světce po přistání uvázána stojí dnes kostel nesoucí Jakubovo jméno. Na volném prostranství je také vystavena replika dobového dřevěného

trakaře, na kterém prý učedníci tělo převáželi. Motiv lodi s Jakubovým tělem a učedníky je dnes součástí znaku města Padrón. Učedníci tělo odvezli a pohřbili asi dvacet kilometrů na sever v lese. Nad hrobem vztyčili oltář na mramorovém oblouku. Místo hrobu bylo pod trestem smrti zakázáno navštěvovat a tak upadlo do zapomnění. Druhá legenda vypráví, že po přistání loďky s tělem apoštola požádali učedníci královnu Lupu o svolení pohřbít svého přítele a učitele. Tehdy byla Iria Flavia nejen přístav ale i středisko lidu hradištní kultury (cultura castreja), kterému vládla královna Lupa. Královna ukázala na kopec a řekla: „Jděte ke kopci a tam najdete dva osly. Zapřáhněte je do tohoto vozu a pohřběte tělo vašeho učitele a přítele tam, kde se vám zlíbí“. Lupa ale věděla, že najdou místo dvou mírných oslů dva divoké býky a navíc na učedníky zaútočí drak. Ti ale udělali znamení kříže, drak zmizel a z divokých býků se stali poslušní oslíci. To královnu přesvědčilo o Božím poslání Atanasia a Teodora. Učedníci poté Jakuba pohřbili v místě, kde se oslové s povozem sami zastavili. Roku 813 začal poustevník Pelayo pozorovat třpytící se světlo a zaslechl zpívání oslavných ód, což sdělil biskupovi Teodomirovi z Irie Flavie. Po vysekání křovin objevili ostatky tří osob. Apoštola Jakuba a jeho dvou žáků Atanasia a Teodora. Důkazem byl nápis vyrytý v náhrobním kameni. Biskup informoval asturského křesťanského krále Alfonse II (791-842), který se dostavil na místo objevu a prohlásil Svatého Jakuba patronem království. Postavili svatostánek, ze kterého postupně vyrůstala nynější katedrála. Od okamžiku objevení hrobu se místo stává cílem poutnictví celého evropského světadílu. Svatojakubská cesta začíná využívat staré římské silnice a spojovat různá místa Pyrenejského poloostrova. Pro potřeby poutníků se budují ubytovací zařízení, nemocnice a hřbitovy, staví se mosty, kostely, kláštery. Vznikají obrazy a sochy se Svatým Jakubem poutníkem či rytířem." 
Před nedávnem jsem se vrátila z druhé poutě do Compostely přes město Padrón, kde došlo k vylodění otce Theodora a Atanasiuse s ostatky svatého Jakuba.
Byla jsem velmi pozorná po celou dobu pobytu v Padróně, měla jsem oči, uši a srdce otevřené, zúčastnila se vedle poutnické ubytovny večerní mše v kostele. Hledala jsem Něco jako nápovědu, ale s lítostí jsem viděla jak jsem pořád víc ve své hlavě než ve víře. Vnímala jsem taky rozdíl mezi kostelem v Padróně a Compostele. Tady bylo jenom několik věřících a pár poutníků, kdežto Compostela je plná lidí z celého světa, není místo na sezení, jak jsou plné věřících. A přesto, moje místo víry na druhé pouti  je pořád Padrón. Na mši v Padróně nezapomenu. Ještě jsem nebyla na mši, kde bych měla pocit, že se zastavil čas a prostor a vy jste v očekávání zázraku a nevadí, že se nestal. Vy jste byli tam a ta chvíle byl zázrak sám... Cestou vzrůstal můj obdiv k tomu, co udělali žáci Jakuba. Skláním se před činem otce Theodora a Atanasiuse. Kde by zůstali ostatky apoštola Jakuba bez víry obou žáků? Myslela jsem na jejich odvahu a statečnost. Zažili jeho popravu stětím, i tak se rozhodli  přepravit jeho tělo zpět na místo, odkud pocházeli. Víra žáků apoštola Jakuba byla hluboká a opravdová, takže neváhali ostatky svého učitele ochránit aspoň po smrti. Jejich láska a odvaha k učiteli nezmizela po mnoho století. Postupně se síla a důležitost jejich činu prosazovala mnoha různými cestami a dějinnými zvraty.  Až do současných dní. Compostela se stala důležitým pilířem křesťanství. Po celou cestu jsem se mezi poutníky ptala, proč jsou na pouti a mluvila s několika poutníky o Theodorovi, který mi dál ukazuje cestu. Naprosto důvěřuji, že když budu připravena, pochopím smysl snu, kvůli kterému chodím přes půl Evropy hledat otce Teodora.
Zatím vím, že musím pokračovat.  

Hezké sny. Cantadora