Nepřemýšlela jsem do dneška o úctě jako nezbytnosti pro duševní zdraví. Občas něco dávno cítíte, ale nemáte pro to pojmenování. A pak si to někde přečtete a vám se rozsvítí. Čtu teď knihu Roberta A. Jonsona: Sny jako řeč nevědomí, tam se autor zmiňuje o zbožné úctě a hluboce to ve mně zarezonovalo, něco se uvolnilo a ulevilo se mi. Podělím se s vámi o jeho slova: "... Nevnímá-li člověk žádný pocit úcty, pocit, že je zde někdo nebo něco, co vyvolává bázeň, obvykle to signalizuje zbytnění ega jež vědomou osobnost zcela odděluje od posilujících pramenů nevědomí. Je tudíž ironií, že tak mnoho z naší moderní kultury směřuje k vyhlazení jakékoli úcty ke vzněšeným pravdám a kvalitám, jež v lidské duši vyvolávají pocit bázně a zbožnosti."
Co k tomu dodat? Je doba zpochybňování všeho. Možná je čas dát to do rovnováhy. Nemůžeme jenom vše bořit, znevažovat, zesměšňovat, degradovat a vysmívat se. Je potřeba nacházet bázeň a úctu k lidem, přírodě, životu, vlastní duši. Jinak onemocníme...... Dobrou noc a hezké sny. Cantadora
