pěstovat cestu a její sílu

"Zakladatel taoizmu Lao-c´ (starý mistr) pěstoval cestu (tao) a její sílu (te). Učil, že člověk se má snažit skrýt a zůstat beze jména. Když viděl upadat království Čou, kde žil po dlouhá léta, opustil zemi... Nikdo neví, kde skončil své dny. Lao-c´ byl mudrc, který toužil žít ve skrytosti." (zkráceno) 

S´-ma Čchien: Zápisky historika

Dnes je Cestou opak skrytosti. Kdo není vidět na sociálních sítich, jakoby nežil. Selfie, reality show, instagram, televize, nejsem schopná vyjmenovat šíři toho, co chce být viděno virtuálně, atd.... vše posiluje zdání lidské existence. Tao teď pracuje ve skrytu. Zatím se toho nezmocnil žádný slavný kouč, aby vyučoval moudrosti nebýt viděn jako cestu k úspěchu, bohatství a slávě. Vlastně je to dobře. Lidé beze jména ve skrytu na cestě posilují cestu. A to je naděje. 

Hezké sny. Cantadora

 

Tao Te Ťing Lao-C

 76. kapitola 

Když se člověk rodí, je slabý a poddajný.

Když umírá, je pevný a silný.

 

Všechno tvorstvo, stromy a rostliny,

 když se rodí, jsou vláčné a křehké.

Když umírají, jsou seschlé a ztvrdlé.

 

Tak to, co je pevné a silné,

směřuje k smrti,

co je slabé a poddajné,

směřuje k životu.

 

To je, proč zbraně, jsou-li příliš mocné,

nepřinášejí vítězství, 

proč stromy, jsou-li příliš zdatné,

neujdou sekyře.

Silné a mohutné má místo dole, 

slabé a poddajné má místo nahoře.  

Potřebuje to vysvětlení?  Vyvarovat se násilí je práce na celý cyklus civilizace. Dokážeme to?

Klidnou noc a moudré sny. Cantadora

film Poslední vlna

 

Zájemce o sny a filmy, které jsou plné symbolů, snů, chci potěšit tipem na australský film z roku 1977. Jeho název je Poslední vlna. Film má pomalé tempo a vlastně pro běžného diváka možná nudný. Ale kdo se sny pracuje, je to nádhera. Film je plný odkazů na život žitý jako sen a zobrazuje sny, které jsou živější než život. 

 https://www.csfd.cz/film/9564-posledni-vlna/prehled

Přeji krásny a hluboký divácký zážitek.

 Dobrou noc plnou snů. Cantadora

P.S. Podařilo se mi vyfotit z dokumentu Zelená planeta na TV obrazovce záběr; který jsem nazvala Vynořující se sen.

 

 

 

moje haiku

Koupila jsem si knížku Šálek dál hřeje dlaně, sbírku haiku českých a slovenských autorů. Sama haiku vytvářím někdy i na svém blogu, jenom to nenazývám haiku.

Co to vlastně haiku je? Cituji z obalu knížky: "Haiku je původem japonská básnická miniatura, a často slouží k tomu, abychom ostatním předali svůj postřeh a jedinečný prožitek. Umět se zastavit a/nebo sdílet svůj jedinečný pohled na svět se v poslední době jeví jako čím dál užitečnější dovednost."

 Chci říct, že se to nesmí stát užitečnou dovedností! Takhle přemýšlíme my lidi západní civilizace. V termínech užitečnosti.

To co mě v přítomný moment napadá, klidně na veřejném záchodku, když si čtu vzkazy na zdi, je radost z přítomného okamžiku, napojení na život sám a ten pohled nelze definovat jako užitečná dovednost.

Je to bytostný stav, který má zůstat pocitem, haiku jako fotografie, nahlédnutí do nějaké formy tajemství života, bez jakékoliv kategorizace.

Jak vyjádřuji v haiku co je haiku, já? 

xxx 

 Haiku je

tajemství života -

posílající impulz.

Napojení - to je haiku.  

Haiku má přísná pravidla formy a já jsem je porušila, když nedodržuji tři verše s předem daným počtem slabik (5-7-5). Ale jiná pravidla to splňuje:

Výskyt sezónního slova - času, kdy se text odehrává. Stručností vyjádření až na "kost" větné skladby. Fotografickou formou, plynulostí, bez hodnocení.

A tady je pár haiku z knížky Šálek dál hřeje dlaně:

Nerušeně spí

Odkopaná peřinka

je na dědovi

xxx

Kluci u důlku - 

bojují o skleněnku

jako o život

xxxx 

Půlnoční mše

ruce si podávají

neznámí lidé

xxx

Místo hory Říp

vidím dnes na obzoru

Vancouver Island

xxx

Feťačka z Hořovic

až do Prahy

si maluje obličej

Autori záměrně neuvádím, dohledáte  je ve sbírce  Šálek dál hřeje dlaně. Ať se máte na co těšit.

Pro milovníky tajemství vlastního života.  

Krásné sny. Cantadora