pro toho, kdo nežije, ale živoří

Dante Alighieri při sestupu do pekla prochází branou  a vidí duše těch:"... kdo ve světě nekonali dobro ani zlo a nejsou zatraceni ani spaseni. V překladu Vladimíra Mikeše v třetím zpěvu cituji
dál:


Bezhvězdný vzduch kvílivým nářkem zněl,
pláč, vzdechy, sípot, jak když někdo ječí
a zalyká se, až jsem zaslzel.
Nastero jazyků a různých řečí, slov bolesti a rozezlených pří,
šepotu, vřesku, rukou jako v křeči

.....

Hrůza mě tím vším šla kolem.
Řekl jsem: "Mistře, co ti spáchali?
Co z nich to křičí za děs pod blábolem?"

"Jsou to ti," řekl, "co vše zmeškali,
žalostně živoří tu duše tvorů,
co žili bez hanby i bez chvály.
Jsou přimíšeni k nehodnému sboru
andělů, co si žili pro sebe,
neznali Boha, byť neznali vzpouru.

A že by byli hanbou pro nebe,
nebe je svrhlo, peklo se jich štítí,
že prý jsou chladní, div z nich nezebe!"
Řekl jsem" "Mistře, až v takové vytí
propuká hrůza, tak až zhořkne rmut?"
Odpověděl mi:" Teď teprve cítí,

že nesmí nikdy doufat ani v smrt,
teď druhým úděl závidí v svém mále
jež slepě žili v zaslepení zrůd.
Ti z tváře světa zmizí dokonale,
zde lítost není na místě, jen hněv;
...........

V práci se sny se často objevuje sdělení snu, že ho nežijeme ve své opravdovosti. A co na to umění?
Dante (1265 - 1321) už skoro před 800 lety nádherně v Pekle popsal, které lidské vlastnosti člověka dovedou do pekla jeho neurotického nitra. A nežít svůj opravdový život, ale zavděčit se všem, je první okruh pekla.
Hezké sny na cestě Peklem, Očistcem a Rájem s knihou Božská komedie přeji

Cantadora