kavárenská úvaha

Rozhodla jsem se cestou do práce zastavit v kavárně.  Stojím o chvíle rozkoše s dobrou kávou v nezávazném prostředí uvolněných lidí. Lidí, kteří stejně jako já se touží v kavárenském duchu chvíli povalovat a slastně nic nedělat. Zvlášť, když následně každého čeká dlouhá soustředěná práce...
... ale výsledky mého pozorování v kavárně?  Něco se vážně změnilo nebo pokazilo. Vymírají kavárenští povaleči, někam se ztrácí a mizí.
Nejdřív jsem se pohodlně usadila a slastně přivřela oči, abych si vychutnávala svoje kapučíno. Z obou stran jsem stereo slyšela  útržky rozhovorů: "... a proč myslíš, že by do toho s námi šla? Myslíš, že je správně namotivovaná? Umí pracovat?.... z druhé strany: ...tohle je naše práce a o tom budeme jednat, jinak to nedáme..." Ve vzduchu lítali slova: práce, dělat, makat, vydělávat....
Probrala jsem se ze své kavárenské nálady. Ujistila jsem se vnitřně, zda se tady můžu povalovat v sofa. Rozhlédla jsem se po kavárně a viděla u dvou stolků muže zuřivě bušit do klávesnic svých laptopů, u dalšího stolku telefonoval muž se sveřepým výrazem, u dalších stolků seděli kolegové a podle neverbální komunikace asi vedli pracovní rozhovory. Jenom u jednoho seděly dvě ženy a evidentně se dobře bavily, jenom tak nevázaně a nezávazně. Vedle se nějaká žena týrala vinou a sdělovala přítomnému  muži: "... asi je to moje vina a za to můžu já, jinak si to nedokážu vysvětlit...." Uviděla jsem to jasně. Z kaváren se vytrácí kavárenský duch. Duch místa, kde se NEPRACUJE, kde se žije. Už to není místo pro setkávání přátel, debat a intelektuálních rozprav....to je teď asi na facebooku, nebo jinde ve virtuálním světě. Kavárna se stala prodlouženou rukou pracoviště, kde mizí lehkost, smích, radost, flirtování, požitek.
Tak jsem dopila a s naprosto idiotským úsměvem jsem rychlým krokem odešla do práce, abych si připadala, že jsem v kavárně.

Dobrou noc. Cantadora