Jako dítě jsem se povinně zúčastňovala 1. májových průvodů a neměla jsem to ráda. Dnes jsem po prvé vnímala, jak je oslava práce úžasný pokrok civilizace. Dokonce jsem cítila dojetí nad tím, že práce má svůj svátek. Je mi dost let, práci už neseženu jenom tak a během života jsem se ji naučila vážit a považuji ji za důležitý civilizační faktor... a ještě to, že se ji lidi rozhodli oslavovat, tak to je radost, waw. Prostě k některým věcem člověk musí dojít vlastním životem a prožitky. Průvody ale nemám ráda ani teď.
A zároveň je to svátek lásky. Co k ní chci říct? Nic hezčího než slova moudrého kolegy a autora knihy Fritze Riemanna: Schopnost milovat jsem v poslední době nečetla: "... Když se nadechujeme, jakoby do nás vydechoval kosmos, a když vydechujeme, jako by nás kosmos vdechoval.... jakmile se do tohoto dění vzájemného střídání vcítíme, nezbytně usoudíme, že ve všem živoucím dění jsme zároveň subjektem i objektem. S touto vzájemností se setkáváme i v lásce. Také v lásce jsme totiž vždy zároveň subjektem i objektem. Mluvit jednostranně o milostném objektu nebo o objektu lásky, znamená nebrat ohled na mnohovrstevnost lásky. Podobný obraz v nás vzbuzuje iluzi, že v lásce jenom jednáme... jednostranně jsme svět učinili naším objektem, a mysleli jsme si, že z něj můžeme jednostranně kořistit. Nyní jsme se následkem takovéto lásky k životu sami stali objektem, vrátilo se nám to jako bumerang..." citace je mnou upravena.
Zní to chmurně, ale pravá láska to unese. Vydechla jsem tento článek a zároveň jsem se nadechla nové inspirace.
S láskou vykladačka příběhů Dreamcantadora
Žádné komentáře:
Okomentovat