už je advent? 1. adventní neděle

Jsem překvapená jakou rychlostí opět advent nastal.... Poslouchám polské vánoční koledy, zapálila jsem první adventní svíčku.
Už nějakou dobu zaznamenávám, jak v  ordinaci bolestně zaznívají vytěsněné pocity klientů. Pocit nenávisti k lidem. Kolikrát jsem tenhle rok slyšela, že člověk nenávidí člověka. Jak hluboce jsem soucítila s bolestným odhalením temnoty duše člověka. A tento pocit cítí víc a víc lidí kolem nás. Pořád se to snažíme zatím vytěsnit, bojujeme s destrukcí, která v nás a na nás číhá.
Obrázek s vyznáním: "... miluji umění, nenávidím umělce...."a taky pláč klientů, kteří se cítí ochromeni nenávistí je moje téma adventního uvažování. Jenom pravdivostí odhalení, co je v nás ukryto, můžu vykročit do nejkrásnější části končícího roku.
Pojmenováním a přijetím toho, kolik je v nás bolesti můžeme vykročit do krásy a radosti. Vánoce jsou oslava narození naděje. Ať se na to řádně přichystáme.
Nenávist patří do stínu, nenávist je součástí kolektivního archetypu smrti, kam patří i destrukce, vina, konec, podlost, chlad, odmítnutí, týrání, zrada....
Smrt chápeme buď - anebo. Smrt je pro někoho rychlý pohyb vpřed: Je to nový začátek, jede se dál. Ano, milují to například sportovci, showbyznys. Lidé smrt ignorují, dokončí svoje soupeření, protože "mrtvý by si to určitě takhle přál". Nebo takový chronický útěkář ze vztahů, který miluje začátky. Kvůli nim opouští každý vztah.
Druhá polarita smrti je umřít zaživa a zůstat v těle bez duše; nebo pocit opuštění, smutek, ztráta a pasivita navždy. Archetypální psychologie nazývá tento stav rozpolceným archetypem. Můžeme prožít jenom jeden pól reality archetypu. Ocitá se ve vězení omezeného vidění světa, i když realita nás konfrontuje s oběma póly. Rozpolcení a přiklonění se k jednomu pólu vedou ke ztrátě duše, zakletí do omezeného pohledu na život.
A právě neschopnost prožít oba póly vede k neurózám, depresím, sebedestrukci, nenávisti k životu, lidem, umrtvování duše.
Jakou část tajemství života a smrti nevnímáme, když nejsme schopni vydržet napětí, které pochopení polarity přináší?
 BOLEST. Neuróza je snaha vyhnout se bolesti. O to bolestivější je život neurotika.
Přijetí obou částí polarity, často v protikladu k sobě, nás může přivést k pochopení tajemství nevyhnutelnosti bolestivého lidského osudu. Vydržet to napětí mezi láskou a nenávistí může odkrýt hloubku bolesti, kterou máme v sobě všichni.
Všichni se rodíme v bolesti, ukrýváme v sobě své bolestivé části. Je dobré to vědět, aby jsme mohli následně být k sobě soucitní, milující. Je to práce někdy na celý život.
Náš malý život je omezený, ale je součástí na tvorbě života lidského společenství.  Před tím nelze zavřít srdce ani oči. Jedině plnou účastí na životě se stáváme opravdoví a láskyplně chápeme vyšší vůli stvořitele jménem bůh, vesmír, život, kvantová fyzika. Jak je libo.
S láskou a přáním moudrých snů přeji hezkou první adventní neděli. Cantadora

absence rozhovoru a moudrost bez soucitu

Přemýšlím o tom, jak se změnili naše rozhovory s lidmi. Jak se místo rozhovorů nabízí lidem brainstormingy, semináře, asertivita, instantní pravdy. O technice ani nemluvím: sms, mejly, FB.... Ale kde jsou rozhory pro potěchu duše?
Občas jsem potkávala neznámé lidi, s kterými jsem se dostala do fascinujících rozhovorů. Kde ty časy jsou? Teď na to už není ani čas! Měli jsme tehdy čas, témata se rozvíjela a obohatili jsme život o slast z toho, že si povídáme. Nešlo o žádné přesvědčování, kdo má pravdu. Krásně vést rozhovory je dar pro DUŠI.  ( .... jak skvostné jsou některé rozhovory Marka Ebena Na plovárně...)
Dnes jsem chtěla vést rozhovor s mladou dívkou na tramvajové zastávce.  Moc se to nepovedlo. Začalo to tím, že jsem potkala bezdomovkyni, která prodává Prostor. Obdivuji ji už několik let, jak každý den nabízí časopis Prostor, nezapomene nám všem říct vlídné slovo. Někomu řekne: "Hezké boty", jinému: "Není vám zima?"..... Prostě si nás lidí všímá a mluví s námi, tak jak to umí. Na té samé zastávce, kde jsem jí potkala a mluvila s ní, stála dívka. Plná dojmů z rozhovoru s bezdomovkyní jsem chtěla pokračovat dál a promluvila na mladou dívku.  Říkám ji, jak moc obdivuji paní, která nastoupila do tramvaje, jak je to statečná bojovnice, která zvládá dobře svoje životní peripetie...  Mladá žena mi jednoznačně řekla: "Ona si sama vybrala svůj osud a je za něj zodpovědná." Hotovo, nemusí o ní přemýšlet, má to vyřešené: je to její zodpovědnost. Proč jsem ale smutná z její odpovědi, která  asi obsahuje nějaké moudro, vědění?... Chybí mi společný rozhovor. Dostala jsem naservírovanou pravdu, jak to je a proč dál o tom mluvit....
 Rozhovor má svoji dynamiku, je to líná řeka, je to oduševnělý dialog, ego v něm má vyhrazené malé místo.  Chybí mi její soucit s jinou lidskou bytostí. Jak prázdná je taková instantní moudrost z kurzů zázraků, kde v 10 krocích vyřešíte všechny těžkosti života... Podle budhistické pohledu na svět náš duchovní život nepohání informace, ale láska, soucit, radost z radosti druhých a vyrovnanost. Budhistický pohled na svět v naší kotlině se občas přetaví v přesný opak toho, co buddhizmus znamená (ne, nejsem expert na budhizmus...). Taky se přiznám k nevyrovnanosti, po tomto nedostatku rozhovoru jsem tedy opravdu vyrovnaná nebyla.
Ale i tak. Hezké sny. Cantadora

co nechceme, ale motýlí efekt už nezastavíme

Dobrý den, sice píšu blog o snech, ale do života patří stejně realita jako i sny. A realita je někdy odlišná od očekávání... Tak dnes trochu o tom, co jsem nechtěla, ale je to tady jako výzva. Valí se na nás víc a víc toho, co je důsledek špatných rozhodnutí starých desítky, stovky let zpět. Efekt motýlích křídel už cítíme ve vzrůstající míře.
 (efekt motýlích křídel znamená cituji wikipedii: Motýlí efekt, nebo také efekt motýlího křídla, vyjadřuje citlivou závislost vývoje systému na počátečních podmínkách, jejichž malé změny mohou mít za následek velké variace v delším průběhu. Mezi umělé systémy, které tento efekt vykazují, patří například Lorenzův atraktor.
Název se vztahuje k myšlence, že i něco tak malého jako třepetání motýlích křídel, může v konečném důsledku vyvolat tajfun třeba i někde na druhé polovině světa. Ovšem pravděpodobnost, že daná motýlí křídla vyvolají dané velké následky, je stejná té, že jiná křídla působící opačně oněm následkům zabrání. Navíc je tato motýlí pravděpodobnost mnohem menší, než u větších zdrojů turbulencí.
Tento pojem poprvé použil Edward Lorenz 29. prosince 1979 na své přednášce “Predictability: Does the flap of a butterfly’s wings in Brazil set off a tornado in Texas?” přednesené na zasedání Americké asociace pro pokrok ve vědě ve Washingtonu, USA. Ale již v roce 1971 byla tato myšlenka a klimatické změny dávány do souvislosti.^[1]
Vědci ovšem poukazují na to, že počasí není tak citlivé na počáteční podmínky, jak se dříve myslelo. Například Stephen Wolfram (v knize A New Kind of Science) poukazuje na to, že Lorentzova rovnice (viz Lorenzův atraktor) je příliš zjednodušený model, který například neobsahuje viskozitu představující vnitřní tření vzduchu, které zabrání lavinovitému rozšíření z malých podnětů.)
.....
Nechci prezidenta Zemana, ale musím ho respektovat, jsem smutná z volby Británie a jejich brexitu. Děsilo mně, že jeden z kandidátů je Trump a teď se stal prezidentem nejsilnější země. Tak to je. Život si nevybíráme, on nás staví před nové situace. Je umění života naučit se v tom žít a těšit se z toho, co zůstává a je zdrojem nadšení pro život jaký je. Které mávnutí křídel, kolik jich musel být a kde  spustilo tento sled špatných zpráv?

Hezké sny. Cantadora

Miloslav Nevrlý o putování

Autor knihy Karpatské hry, o putování rumunskými Karpaty  nebo taky knihy Chvály Zadní země o Českém Švýcarsku ví o putování vše.... Takže co o putování  říká:... "Není třeba toho nosit moc. Nocovali jsem jak zvěř: opíjeli se svobodou Karpat. Neznali jsme nic krásnějšího než spát pod širou oblohou, na které se po noci rozklene jitřní slunce. Při putování se nádherně zpomalí čas, rozloží se na okamžiky, je to jako by byl člověk v jiném rozměru. Putování učí skromnosti,vytrvalosti i nezávislosti. Učí úctě k zemi, k domorodcům.... Dává svobodu. Zabloudit se při putování nedá. Tam kam člověk přijde, je jeho cíl." Miloslav Nevrlý v rozhovoru pro LN Pátek.
Hezké sny. Cantadora

příspěvek obyčejného dne

Léto je pryč, před námi podzim a pak zima.
Tak silně se zaměřujeme na to, co nás čeká a nemáme to možná v oblibě, že nevidíme, z jak nadherného místa se na to díváme.
Z perspektivy jménem náš život budujeme na základech:  například, že jsem zdravý/á, mám rodinu, žiju ve své vlasti, mám přátele, práci, málo peněz na živobytí, ale stačí to k veselému životu, mám v srdci schopnost milovat a další a další cihly, který vkládám do svých základů identity. Některé cihličky mi možná chybí, ale mám své vlastní, cenné pro svoji cestu.
Ale.... možná na to zapomínáme, protože se valí tma, chlad, nehostinné nebe bez slunce, politika, krize, neznáme události.
Tak se proberme.  Stačí cítit vděčnost za dary, které máme teď a už to je dobré. Vítej podzime a šedivé nebe, déšť a vítr, chlad a tma. Přijímám to tak, jak to je.
Hezké sny. Cantadora

30 drobných radostí poutníka Petra

Mám radost z mejlu od Petra.  Chci se podělit a přeposílám. Dalších 30 radostí v štafetě 10 000 drobných radostí.

A tady jsou: 1. jen tak se na někoho usmát
2. setkání či jinak strávený čas se svými blízkými
3. milování
4. vůně kvalitní kávy
5. prsty zabořené v hlíně při sázení brambor
6. cítit slunce ve vlasech
7. tanec
8. povedená fotografie
9. pohled na noční oblohu
10. povedené kynuté buchty
11. vůně levandule
12. večer u ohně
13. shlédnutí dobrého filmu
14. nezištná pomoc druhým
15. modlitba
16. návštěva kostela nebo jiného duchovního či spirituálního místa
17. cítit dešťové kapky na tváři
18. zpívat si pro sebe 19. pochvala mé práce
20. chůze
21. spokojení poutníci při společném putování
22. napsaná báseň
23. něco nového se dozvědět, třeba se naučit nové slovíčko
24. slyšet francouzštinu
25. poslech oblíbené skladby
26. práce na rodokmenu a objevování nových rodinných vazeb
27. koupání v jezeře, rybníce nebo moři
28. cítit vůni oceánu
29. darování krve, plazmy, krevních destiček

30. jen, tak (třeba i cizího člověka) překvapit, něco mu dát nebo mu pomoci

Krásné sny a podělme se o to, co můžeme sdílet: radost, lásku a krásu. Cantadora

truchlete, nic není potřeba uspěchat

Každá ztráta znamená, že v sobě musíme spustit program adaptace na změnu, která se ztrátou souvisí. Tato změna má svůj nástroj. Emoci jménem smutek a proces jménem truchlení.
Co jsou spouštěče? Špatná zpráva, že mám rakovinu, infarkt... brzo ochrnu, oslepnu...? Ano, musím se tomu postavit, ale to znamená, že potřebuji projít všechny fáze truchlení. Opustil mně můj muž, žena? Umřel mi někdo blízký? Ano, musím se zahalit do smutku a pomalu se s ním rozloučit, nechat ho/ji odejít do krajiny mrtvých a sobě dát svolení pokračovat dál, jinak a jednou taky možná dobře. Přišel jsem o práci, ztratil jsem majetek, iluze o někom, komu jsem věřil/a? Zaniká svět, jak jsem ho znal/a? Bolí to, jsem smutná/ý a necítím se dobře, tak truchlím.
To je to nejlepší, co můžeme udělat. Dát na čestné místo svoje emoce smutku a dopřát si truchlit, v míře jaké to potřebujeme a jak dlouho to potřebujeme. Naši předkové nosili smutek, černé šaty na znamení smutku rok. My? Ani den. Někdo už netruchlí ani na pohřbu, protože žije v budoucnosti a papouškuje jednu stupidní větu celebrity, že "show musí pokračovat". Fakt nemusí.
LIDSKÁ bytost není robot a zacházení se smutkem znamená ZPOMALIT. ADAPTOVAT se na ztrátu a připravit se na proces změn, který ztráta nastartuje. Jestli chceme uzavřít ztrátu, tak si musíme dovolit projít fázemi truchlení:
1. fáze šoku, kdy nemůžeme uvěřit tomu, že umíráme, někdo koho milujeme umřel, že jsme opuštění, bez práce, ve vězení, bez svobody projevu, ztratili jsme přítele, lásku, majetek, vlast a jiné ztráty, které život přináší
2. fáze bouřlivých emocí, které nás trhají na kusy: smutek, vztek, nejistota, strach, lítost, vina. Střídají se po hodinách, dnech, týdnech a my doufáme a zoufáme, chceme se těch pocitů zbavit, lžeme si, že už to je za námi. Obviňujeme svět/sebe a závidíme světu, který nás nechápe, protože netruchlí s námi.  Pospícháme, abychom to zvládli. Ale čím méně si něco nalháváme a úpřimně pojmenováváme co jsme ztratili, dopřejeme si cítit smutek, tím lépe se připravíme na fázi tři. Učíme se nanechat se ovládnout vztekem a vinou. Ujasňujeme si, co naše ztráta znamená pro náš život teď a naší budoucnost.
3. fáze hledání ztraceného člověka, objektu, předmětu ztracené/zaniklé reality. Už víme, že NENÍ, umřel, věci jsou ztracené, už víme, že se nic nevrátí. Přijali jsme ztrátu a začínáme chápat, že svět bude existovat i POTOM. Člověk, který zemřel nebo jiný druh oplakávané ztráty, získává nové kvality, stává se naší vzpomínkou a fotografií na časy před ztrátou a po ní. Ale už začínáme vidět i chyby, vzpomínáme i na to co nebylo dobré a hezké. Ale už to tolik nebolí. Nezlobíme se, stalo se co se stalo. Můžeme OD-PUSTIT.
4. fáze nového vztahu k světu a sobě. Až odpuštěním toho, že se stalo To, co smutek a truchlení spustilo, jsme připraveni objevovat svět Poté. I sebe znovu objevujeme, jak budeme žít dál a jaké nové možnosti mi ztráta přinesla, kým jsem se ztrátou, smutkem a truchlením stal/a.
Z vlastní zkušenosti vím, že se stáváme lepším člověkem kvůli svým odžitým ztrátám. Učíme se milovat svět v jeho laskavosti i krutosti, učíme se milovat sebe a svět, ať je chvíli nebo i dlouhodobě těžký. Proč? Protože jiný život nemáme a do života smutek patří. Protože smutek nás učí adaptovat se na ztráty. Krásné sny. Cantadora