Dantovo Peklo začíná motem: "Vzdej se vší naděje, kdo sem vstupuješ."
Ano, bez naděje je život peklo.
Kolem nás rozšiřuje síť destrukce, přes přírodní katastrofy, ekonomickou krizi, sociální otázky až po hrozící pandemii mexické chřipky a tak čelíme KRIZI navenek. Proto je nutné naději udržet v sobě jako světlo na konci obtíží, kterými budeme procházet.
Kromě destrukce se ozývají ve snech snících i symboly a motivy sebenenávisti, sebedestrukce. Ohrožují pravé JÁ nejednoho snícího, který/á se musí konfrontovat s otázkami, jak to mají s vlastním jáským komplexem. Mnohé nedorešené potíže-traumata, snížené sebevědomí, sebeláska a sebefrustrace jsou atakovány a chtějí se zvědomit, aby snící léčil své nedokončené a nevyřešené konflikty.
Proč se teď hlásí snící s takovými sny? Jsme propojený lidský, společenský a přírodní biosystém, takže vše je propojeno se vším. A protože všude kolem je KRIZE (přírodní, ekonomická, sociální atd.) tak to spouští i v nevědomí témata souvisejícími s krizovými body vývoje.
Tento sen přišel u snící ve stavu ztráty naděje.
Prostředí je jako v Paříži. Ve snu vidí, že její skupina je postřílená. To vidění o zastřelení její skupiny je informace, kterou má snící už předem. Pak je se skupinou, která je živá, ale ona se snaží být od skupina oddělena, aby se jí nic nestalo. Takže chvíli byla se skupinou, pak se oddělovala od nich, aby se jí nic nestalo, kdyby se začalo střílet. Sen končí tím, že se skupině nic nestalo, jsou naživu a ona vchází do metra.
Snící prožila hlubokou lásku, která jí naučila trpělivosti, toleranci a pochopení. Láska byla neopětovaná a před nedávnem prošla bolestivým procesem odpoutaní se od vztahu, který jí nedával naději na naplnění. Proces byl pozvolný a bolestivý a zároveň jí pomáhal rychle růst.
Naše práce s tímto snem byla zdlouhavá, šly jsme cestou asociací, dost dlouho jsme nemohly uchopit smysl toho snu. Důležitou byla ta skupina, která byla podle snící fajn, byli to lidi, které neznala, dělali spolu nějaké aktivity. Postřílení lidé v ni vyvolali hrozný pocit a asociace s tím spojené byli, že je to nejhorší forma agrese. Pořád jsme kroužili kolem pocitu ztráty iluze kvůli ztrátě lásky. V jednom momentě jsem měla silný pocit, že klíčem všeho je symbol skupiny lidí. Když se snící podívala do svého zápisníčku, co se událo ten den, kdy se jí zdál sen, nahlas přečetla, že pocítila naději, že se v jejím životě může objevit někdo další, že to neznamená konec.
V tom momentě jsem pocítila úlevu. Zapadalo to do sebe, ano ve snu naděje byla zabita, ale pak snící se s ní spojila a velmi opatrně, aby jí to znovu nezabilo se pokouší s nadějí znovu žít, skupina/naděje žila. Paříž je pro snící místo, kde se cítí velmi dobře. Vchod do metra je vchodem do podzemí, do nevědomí, kam musí sestoupit, aby se konfrontovala se svým ohroženým vztahem k naději. V následné práci jsme objevily jeden zdroj úzkosti už v dětství. Jako malá holčička vkládala velkou naději do úzdravy svého pejska, který byl nemocný. Přála si to a modlila se za to, aby se uzdravil, ale moc bolelo, když pejsek umřel a její naděje se nenaplnila. Pro dítě je to bolestivé setkání se životem, že ne všechny naděje se naplní.
Naděje se musí pěstovat, aby jsme mohli žít tady na zemi a těšit se z toho, co hezkého nám život nabízí. Ne žít v Danteho pekle bez naděje. K tomu potřebuje člověk být k sobě laskavý, opravdu se mít rád takový jaký je. Taky uskutečňovat svá přání a to je další téma, kterému se budu věnovat: rozdíl mezi přáními a nutkavými potřebami, ale to až někdy příště. Cantadora
Žádné komentáře:
Okomentovat