Zdroj toho všeho

Sen:
"Jdu na hodinu klavíru. Přes potok, pak přes dvůr jako vždy. Teď je tam však plot, za plotem dva rozzuření psi, bolí mě velmi v krku. Mám pravidelnou hodinu klavíru s žákyní, nenechám ji čekat, přelézám plot. Psi se vrhli ke mně, najednou však zkrotli, olizují mi nemocný krk a léčí mě. Dvorek, kamenná studna, starý domek, na dvorku je stará a mladá žena. Mluvím s nimi. Stará žena je mrtvá, to mi však dojde až později, podle její řeči. Jdu na hodinu klavíru, procházím rodnou obcí, každá následující část je ve starším a starším slohu. Nejsou tam nejsou žádní lidé, jsou na slavnosti. Z dáli slyším starobylou hudbu.Ta hudba je z té slavnosti. Roubenky přechází v hliněné domky. Jsem tu, na hodině. Žákyně bydlí v nádherné antické vile, zvenčí je obložená modrým mramorem a antickými dórskymi sloupy, ty jsou také z modrého mramoru, vypadá to spíš jako chrám. Rodiče dívky mě provázejí po domě, vnitřek je taky z mramoru  (hnědý a černý), je vybaven ve stylu 19. a 20. století. Ukazují mi krásné hodiny, které nejdou. Začíná hodina, hraje překrásná hudba. Je to opera, já začínam tančit s žákyní, je to partnerka a v tanci jsme rovnocenní. Tančíme v obrovské hale, už netančíme, vznášíme se. My jsme hudbou a hudba je námi. Zvuky jsou barvy, emoce. Nadpozemský zážitek. Hodina skončila. Hledáme s otcem dívky duši kola, nějaké jsou ve skříni. Jsou píchlé či vypuštěné, nafukujeme jednu pumpičkou. Dostávám se na terasu z druhé strany vily, budova  zde vypadá futuristicky, nekončí, pokračuje stále dál jako fraktálová struktura. Vracím se vesnicí zpět. Jsem uprostřed vsi, kde stále zní starobylá hudba. Dochází mi, že se nacházím na zázračném, divotvorném místě, které tvoří mé nevědomí a mé pravé já. Je to mé místo. Mohu vše, já tvořím tuto krajinu. Chci vzlétnout a podívat se ještě dál. Odpoutávám se a vzdaluji od země, domky mizí pode mnou.  Stále slyším hudbu. Jsem dál a dál, okolí tmavne, obklopuje mne temnota jako z vaty. Vše zní tlumeněji a tlumeněji. Jsem v téměř naprosté tmě, jen ve směru, kde je vesnice, je tma šedší. Jsem zvědavý, co je dál, vím však, že se musím vrátit, jinak už nenajdu cestu zpátky. Vracím se. Jsem na dvorku s mrtvou stařenou. Vím, že vše vyvěrá ze studny, kde je pramen toho všeho. Lezu do ní, chci vidět, jak vypadá ten zdroj... Jsem na dně a v silném šoku. Pramen teče ze záchodového prkénka, co mikroby? Jak může něco tak krásného začínat v hajzlu?! Uvědomuji si, že i zázračné věci mohou vyvěrat ze sraček. Uklidnil jsem se."
 Snící mi dovolil uveřejnit tento významný sen a proto mu chci poděkovat za jeho svolení publikovat sen.
Pracujeme dlouhodobě na jeho cestě  pomocí snů, které mu  umožňují se dostat hluboko do duše. Sebenenávist a obrany před emocemi vedli klienta k izolaci, osamělosti a pasti grandiozity. Překonali  jsme základní témata a našli řešení pro to jak čelit nedůvěře, beznaději, přiznat slabost a bezmoc. Teď spolu zápasíme se sílou Stínu, pracujeme na sebepřijetí. Otevíráme téma zlo a dobro v nás. A sen, který je z našeho kolektivního nevědomí mu ukazuje cestu a dává odpověď na jeho otázky. Jak vydržet sám se sebou. Spojení stařeny (smrti), která stojí u studny spolu s mladou dívkou (život) odkazuje k pochopení, že z tohoto místa vše vyvěrá. Život a smrt, krása a  ošklivost, dobro a zlo, dualita se spojuje v poznání, že to nejsou protiklady, ale jedno s druhým souvisí a propojuje se. Spojení protikladů v novou kvalitu pomáhá pokročit snícícmu na cestě k sebepřijetí. 
Milý snící, děkuji vám. Váš sen je poselstvím pro nás všechny, abychom pracovali na svých neintegrovaných částech a propojovali zdánlivě protikladné psychické póly, které bez sebe nemůžou existovat. V esenci BÝT a ne v esenci MÍT se uplatňuje princip tvoření zázraků z různych zdrojů (včetně sraček).

 Dobrou noc.

S láskou Cantadora