Jdeme
s několika lidmi prozkoumat část zatím neprobádané Země.
Cestou potkáváme osady a všem lidem říkáme, aby odešli do
bezpečí, že jdeme do nitra Země a že nevíme, co se může stát.
Celé vesnice poslouchají a opouštějí svá obydlí.
Konečně
jsme se dostali k průrvě, kde začíná naše cesta. Vcházíme
dovnitř a najednou se ocitáme v jiném světě. Zvenčí byla
průrva temná a nehostinná jako propast Macocha, ale jakmile jsme
překonali vstupní portál, tak jsme vkročili do naprosto odlišné
krajiny, než z které jsme přišli. I slunce svítilo jinak. A
vůbec to před námi nevypadalo tak, jak jsem si představoval.
Čekal jsem něco potemnělého a spíš tlumené barvy z nedostatku
světla, ale toto byl naprostý opak. Jasné světlo, zářivé
barvy. Bylo to nadpozemsky krásné. Zelené stromy zajímavých
tvarů, blankytně modrá obloha, průzračná voda v jezírku, do
kterého padal vysoký vodopád, čerstvá tráva. A nikde nikdo.
Nebyl tady ani náznak civilizace, prostě panenská krajina.
Něco
se pokazilo a místo vodopádu začala téct láva. Celé okolí se
proměnilo v nehostinnou sopečnou krajinu. Něco mě žene nahoru,
ke zdroji lávy. Po strašném namáhavém výstupu jsem se konečně
ocitl pár metrů pod zdrojem soptění. Pod sebou ve velmi velké
dálce vidím Zemi, odkud jsem přišel, vidím opuštěné osady.
Koukám
nad sebe a každou chvíli mě pohltí láva, zespodu se přibližuje
hora ztvrdlé lávy, v podstatě už na ní stojím, díky
přibývající lávě se stále přibližuji k pramenu.
Teď…
Dopadají na mě první kapky zlata a necítím nic. Strnule tam
čekám a nechám na sebe téct zlato. Po chvilce jsem součástí
obří zeleno zlaté mohyly. A najednou cítím pohyb vzhůru a hlas,
který sám o sobě budí respekt a uznání.
Jsme
šíleně vysoko, možná ve vesmíru, je zde tma a jeho hlas.
Po
hlavě padáme dolů a já slyším otázku CO SI PŘEJEŠ UDĚLAT?
Padáme
šílené rychle a začíná mi být z té rychlosti špatně.
Před
sebou vidím přibližující se poslední osadu těsně před
vchodovou průrvou. Je mi jasné, že letíme přímo doprostřed
osady.
Odpovídám:
CHCI, ABY TI LIDÉ ŽILI.
Naše
rychlost se ve zlomku vteřiny zastaví a mně se udělá šíleně
zle od žaludku. Vidím, jak se lidé vracejí do osady, a vím, že
všechno bude dobré, protože jsem se stal součástí zeleno zlatého
boha.
Přidám ještě část jiného snu, ".... při pádu letadla dojde ke zmenšení lidí, kteří doplavou v malých skořápkách k břehu oceánu. Na břehu stojí žena, která řekne: Kdo chce vyrůst, toho to bude bolet."
A další sen, v kterém "...velký duch sděluje telepaticky snící: Nedělej rozdíly mezi lidmi."
... a další a další sny, v kterých se střetává naše lidské ego s poselstvím snů z hlubin kolektivního nevědomí.
A tohle je poselství snů, s kterými pracuji:
Ve světě vidíme postupné eskalováni boje dobra a zla v mnoha formách.
V našem nevědomí se teď nehromadí téma války a nedojde k opakování válečného tažení. Lidé řešili vyhrocené konflikty našich vnitřních zápasů dobra a zla bojem. Před druhou světovou válkou C.G. Jung upozorňoval na hrozbu nové války, která se konstelovala ve snech lidí. Za několik let začala 2.světová válka. Tentokrát NE. Ve snech těchto let není ohrožení válkou, ale výzva k vnitřní proměně.
Ve snech roku 2014 se vynořují témata výzvy k změně, sebepoznávání, růstu pomocí nových psychických sil, které musíme v sobě objevit.
Stav vědomí, který máme k dispozici už kolabuje. Ve snech se objevuje touha po rozšíření schopnosti lépe rozumět lidské podstatě a potenciálu, který musíme objevit. Do budoucnosti potřebujeme zvědomit schopnost porozumět svému místu na Zemi a spolupráci s neviditelnými silami, které tady jsou, ale my je nevnímáme. ZATÍM. V daném momentě kolabujících civilizací a zvětšující se temnotě na Zemi, přináší sny obrazy naší proměny a možností, které přesahují současné vědění. Ale ve snech to už je!!! Každý takový sen ve mně vyvolává posvátnou úctu a dává mi naději, že to co nás čeká není válka ale proměna.
Ale.... Žádný sen neříká, jestli náš potenciál využijeme.
Krásné sny v roce 2015. Přeji nám vykročit na cestu růstu našich duševních schopností a duchovních sil.
S láskou Cantadora
Žádné komentáře:
Okomentovat