2 dnešní příběhy:
- první se odehrál před Albertem, kde dnes byli zavřené automatické dveře. Stála jsem u těch dveří a poslouchala reakce lidí. Tato mě překvapila nejvíc. Dva moc hezcí mladíci s kytarou v ruce se rozčílili a jeden říkal:" Mrchy, nejdou otevřít, mně to tak s...." Kamarád mu poradil: "Tak je rozkopni!" Prošli kolem mně a já jsem cítila, jak uvnitř stoupá moje agrese... "To je strašné, co je to za mládež", zlobila jsem se na jejich zlobu.
Pak jsem se podívala do svého nitra (Jak to vypadá, dívat se do svého nitra? Našla jsem tělesný pocit, který mě vrátil k uvědomení si sebe sama) a pomyslela si.... "Můžeš soucítit s nimi i se sebou, když jste teď ve spárech chladného hněvu." Ten záblesk soucitu mně vrátil na zem a odstoupila jsem od místa, kde dveře měli moc nad lidskými pocity.
- druhý příběh se odehrál v kostele vedle Palladia, kam chodím rozjímat. Už z dálky jsem viděla, že se něco děje, protože vedle kostela stoupal dým. Na nádvoří hořel silným plamenem koš plný chvojí a papírových ozdob. Lidi stáli na nádvoří a jenom se dívali. Vstoupila jsem do kostela, zazvonila na boční služební vchod pro zájemce o zpověď. Vyšel služebník kostela a Páně a tomu jsem vysvětlila, že před kostelem hoří. Na nádvoří pak pán oheň začal hasit. Napadlo mně přitom, kolikrát jsem tento rok symbolicky hasila požáry.
Hej vy, co se jenom díváte! Každý může hasit i to, co ho nepálí.
Hej vy, co zakládáte požáry a pak za ně nechcete nést zodpovědnost. To nevíte, že nemusí pokaždé jít někdo kolem, aby ho uhasil za vás?
A pak, kdy se pustit do hašení a kdy to nechat být?
Co ty příběhy spojuje? Postoje dávání a přijímání. V obou situacích jsem vnímala za zdánlivou banalitou ohrožení naší křehké rovnováhy.
Tento pasivně-agresivní přístup k životu/situacím/věcem je rozšiřující se šedou zónou. Místo radosti a naděje víc lhostejnosti a konzumu.
Stačí si víc všímat, když je něčeho příliš moc nebo málo. Když chci něco i za cenu násilí, je to špatně a když něco mám udělat, dát kousek sebe a neudělám to, tak je to taky špatně.
A jak poznám, že je něčeho moc nebo málo?
P.F. 2009 Všeho s mírou přeji vám milí snící, vám moji blízcí, tobě i tobě...
Žádné komentáře:
Okomentovat