pondělí 16. června 2014

novodobé sny


SEN:


Jdeme s několika lidmi prozkoumat část zatím neprobádané Země. Cestou potkáváme osady a všem lidem říkáme, aby odešli do bezpečí, že jdeme do nitra Země a že nevíme, co se může stát. Celé vesnice poslouchají a opouštějí svá obydlí.

Konečně jsme se dostali k průrvě, kde začíná naše cesta. Vcházíme dovnitř a najednou se ocitáme v jiném světě. Zvenčí byla průrva temná a nehostinná jako propast Macocha, ale jakmile jsme překonali vstupní portál, tak jsme vkročili do naprosto odlišné krajiny, než z které jsme přišli. I slunce svítilo jinak. A vůbec to před námi nevypadalo tak, jak jsem si představoval. Čekal jsem něco potemnělého a spíš tlumené barvy z nedostatku světla, ale toto byl naprostý opak. Jasné světlo, zářivé barvy. Bylo to nadpozemsky krásné. Zelené stromy zajímavých tvarů, blankytně modrá obloha, průzračná voda v jezírku, do kterého padal vysoký vodopád, čerstvá tráva. A nikde nikdo. Nebyl tady ani náznak civilizace, prostě panenská krajina.

Něco se pokazilo a místo vodopádu začala téct láva. Celé okolí se proměnilo v nehostinnou sopečnou krajinu. Něco mě žene nahoru, ke zdroji lávy. Po strašném namáhavém výstupu jsem se konečně ocitl pár metrů pod zdrojem soptění. Pod sebou ve velmi velké dálce vidím Zemi, odkud jsem přišel, vidím opuštěné osady.

Koukám nad sebe a každou chvíli mě pohltí láva, zespodu se přibližuje hora ztvrdlé lávy, v podstatě už na ní stojím, díky přibývající lávě se stále přibližuju k pramenu.

Teď… Dopadají na mě první kapky zlata a necítím nic. Strnule tam čekám a nechám na sebe téct zlato. Po chvilce jsem součástí obří zelenozlaté mohyly. A najednou cítím pohyb vzhůru a hlas, který sám o sobě budí respekt a uznání.

Jsme šíleně vysoko, možná ve vesmíru, je zde tma a jeho hlas.

Po hlavě padáme dolů a já slyším otázku CO SI PŘEJEŠ UDĚLAT?

Padáme šílené rychle a začíná mi být z té rychlosti špatně.

Před sebou vidím přibližující se poslední osadu těsně před vchodovou průrvou. Je mi jasné, že letíme přímo doprostřed osady.

Odpovídám: CHCI, ABY TI LIDÉ ŽILI.

Naše rychlost se ve zlomku vteřiny zastaví a mně se udělá šíleně zle od žaludku. Vidím, jak se lidé vracejí do osady, a vím, že všechno bude dobré, protože jsem se stal součástí zelenozlatého boha.

Děkuji za sen snícímu. Úvahy o snech, kteřé se vynořují z nevědomí a spojují nás s našimi kolektivními archetypy právě zpracovávám, až bude hotový, objeví se na blogu... Přeji hezký den snícím. Cantadora 

1 komentář:

  1. Dobrej sen. Všichni jsme jedno....

    OdpovědětVymazat