Včera jsem navštívila výstavu umění. Snaha ukázat, jak může vypadat byt, když se obklopíte uměním byla lehká a opět je to něco nového. Žít bez nábytku, nebo s jeho minimem, ale obklopený uměním je další z možností, jaké prostředí vybuduji a v čem chci žít. Proč o tom píšu? Připadala jsem si trochu jako ve snu. Můj byt je přeplněný běžnými předmětmi, bezpečím, něčím známým, co sdílím s ostatními. Lidé se tady cítí dobře. Když jsem na návštěvě já, jsem v obyčejných domech jako doma. Známe předměty, stejný model zařízení. Výstava odkrývá co znamená žít a bydlet ve své jedinečnosti... Těch 5 bytů na dřeň odkrývá, kdo je majitel. Další krok v myšlení. Jen nevím, jestli se dlouhodobě budu cítit dobře v bytě, kde majitel tlačí do mé hlavy svoji jedinečnost. Miluji byty, z kterých dýcha domáckost, obyčejnost a pospolitost. Nikdo mi nevnucuje svoje JÁ všude a pořád. Ale setkání s konceptem jedinečného bydlení mě nutí přemýšlet: co se stane, když každý bude žít jedinečný aspekt života na všech úrovních. Budu se cítit lépe? Otevře se má mysl něčemu nádhernému? Nebo mě to vezme pocit sounáležitosti s druhým? Anebo se rozpadnu do miliardy jedinečností bez šance udržet integritu a propojení s většinou? Nevím, ale cítím, že jsme vykročili do paradigmatu, který je bez jištění. Bez náruče starého domu mé babičky, obrázku anděla strážného a její staré židle, kde jsem ráda sedávala, když mi říkala svoje příběhy. Výstavě musím poděkovat, otevřela lavinu pocitů od akceptace až po naprostý odpor dekadence. A asi o tom to mělo být. Krásné sny. Cantadora
Žádné komentáře:
Okomentovat