báseň str. 169
Byl jsem toho dne, kdy jména nebyla,
ani známky existence, jež by jména nosila.
Mnou vzniklo pojmenování, mnou vznikla jména.
V onom dni, kdy slůvka "já" či "my" nic nevyjevila,
zřel jsem cípek kadeře miláčka,
krásnou kadeř, jež se dosud neobjevila.
Prohlédl jsem usilovně kříž a křesťany,
na kříži tu nebyl, duše marně po něm toužila.
Zašel jsem do modlitebny ve starém světě,
ani stopa se tu po něm nezrcadlila.
Zašel jsem do Herátu a Kandaháru, do hor,
v údolích a výšinách jenom mlha proudila.
Vydal jsem se tedy na vrch hory Káf
kromě fénixova hnízda ničím neokouzlila.
Uzdu žádosti jsem vedl do Káby,
u starých ani u mladých stopa po něm nebyla.
Tázal jsem se po něm u Ibn Síny,
schopnost Ibn Síny však tu nepostačila.
Došel jsem pak do místa "vzdálenosti dvou luků",
ani na vynikajícím místě šlépěj nezbyla.
Pohlédl jsem tedy do vlastního srdce -
ano, tam ho moje duše, tam ho spatřila.
Kromě Šamse z Tabrízu, člověka s čistou duší,
není, koho láska by tak zmámila a opila.
z básní Rúmí: Masnaví
To je tak krasne
OdpovědětVymazat