Kdysi na škole, když jsem měla střeštěné kamarádky plné energie, nadějí a tužeb vymýšleli jsme si pro sebe drobné radosti na pobavení. Poslední den na internátě v Leningradě (dnes v Petěrburgu) mi připravily před odjezdem básničku:
"Slunce, voda milování, tak se Eva nebraň ani."
Moc ráda vzpomínám na ten moment, když jsem se balila, těšila domů, po půlroce docela těžkého a někdy i nehezkého života v cizině, když mě čekala doma rodina, moje nejbližší kamarádka a bratři a taky moje milá domovina, protože pobyt v cizině prověří i vaši lásku z rodné zemi. Těšila jsem se mezi své lidi, do známého prostředí. Na vůně, známou řeč, chování lidí, kterým rozumím, město, ulice, jídlo, léto. A do toho ta básnička s příslibem lehkosti bytí.
Kdy to zmizí? Ta lehkost bytí... snažím se si ji každý rok obnovovat, i když jsem stará vlčice s nejednou jizvou. Proto odjíždím na ostrov své paměti, na Mallorcu, kde dva týdny hledám svoji mírně unavenou lehkost bytí.
Zatím se daří obnovit slib věrnosti a lásky životu, který máme žít a ne jenom ukrajovat, jak říká jeden filmový hrdina.
Proto předávám dál básničku mých dnes už taky trochu ošlehaných kamarádek:
Slunce, voda milování, tak se holka nebraň ani."
:-) ahoj za dva týdny se těším na setkání. Eva
Žádné komentáře:
Okomentovat