udržet si pocit

Dnes je den Památky zesnulých.

Chtěla bych vzpomenout a poděkovat celé linii mých předků, kteří tady byli a žili přede mnou.

Byla jsem tříletá holčička, když jsem ztratila tetu Alžbětu - sestru mé matky. Pečovala o mě, když byla máma v práci. Její smrt je nejbolestivější ztrátou, kterou jsem utrpěla. Bylo to po prvé, když někdo z mého života odešel a už se nedalo nic udělat. Odchod byl definitivní. Přesáhlo to meze toho, co dítě může unést. Celý život se s tím učím žít a od dětství tuším, že smrt je důležitá.

Pak si pamatuji jako pětiletá, že mě babička nastrojila a vzala k starému strýci. Už tam byla celá rodina a loučila se s ním, protože umíral. Tento zážitek byl jeden z příjemných. Mumlání a vážnost situace byla proteplená pospolitostí a úctou, kterou jsem z dospělých cítila. Bylo to bezpečné, i když vážné.

Chybí mi i mí rodiče, pár přátel, kteří odešli předčasně a tady nejsou.

Pro mně je důležité vzpomínat na ně. Zaslouží si to, něco tady zanechali - své dílo, majetek, své potomky.

Chci si podržet pocit posvátné úcty, když vidím krásnou alej, rybník, lavičku na klidném místě s výhledem na kraj. Jsem vděčná našim předkům, že nemysleli jenom na sebe, když vybudovali tak krásné knihovny, ulice, domy a chrámy. Zanechali nám výpověď o sobě. Chci si v sobě vytvořit prostor pro lásku a úctu k zesnulým, za to dobré, co zanechali, aby sme z toho mohli čerpat.

Jako dítě jsem netušila, že svět nezačal mým narozením a že po mně ani neskončí. Teď už to vím, proto dnes zapaluji svíčku a posílám své tiché děkuji tam, kde se to propojí s díky všech ostatních, kdo dnes vzpomínají na své zesnulé. A hlavně dělám to radostně. Protože rytmus: život - smrt - život platí pro všechno a všechny. Dobrou noc. Cantadora