pouť do Brd po druhé

Moje celoživotní ústřední téma a motiv je rodina, domov a vlast.  Utrpení hledání svých kořenů pochopí jenom ten, kdo je nemá. Zdravím všechny lidi, kteří vyslovili větu: mým domovem je Matka Země. Tím jste prozradili své utrpení toho, kdo kořeny nemá.... Protože člověk, který pochází z Mallorky a místa Can Picafort tohle nikdy neřekne, stejně jako člověk z milované vesnice, města kam patří jeho babička, široká rodina a on, i když je náplava v Praze, ví kam patří. Po mnoha peripetiích jsem udělala pokus zapustit kořeny za Prahou nedaleko Brd. Jsem tady nerada. A to místo mi to oplácí, nemá rádo můj pobyt tady...
Tak co s tím? Jsem  bojovnice a nevzdávám to. Proto dělám nové a nové pokusy najít pravé důvody proč tady zůstat žít. Dovedlo mně to ke kontaktováni průvodce Jana Bíma, který pomáhá lidem na poutích. To je teda profese, lepší už je jenom být andělem.
O své provázené pouti do Brd, která proběhla v pondělí,  psát nebudu, byla tak osobní a transformační, prostě tohle nemůžu sdílet. Je to jenom moje a vyprávěla jsem to zatím jednomu člověku, který to chápe a zachází s tím stejně jako já...
Rozhodla jsem se tu samu pouť absolvovat sama o víkendu a vybavit si všechna důležitá místa a chvíle mé první  provázené pouti do Brd. Ale tohle sdílet chci.
 Začala jsem  pouť brzo ráno, v 6.09 vyšlo sluníčko. Terasa se zalila krásným světlem a tak jsem si pustila písničky Mercedes Sossa, připravila si bagety a čaj do termosky, do mobilu si nastavila budík na 8.00 h, abych posnídala v přírodě v osm jako obvykle. Zaklapla jsem dveře a cestou v Žabce koupila kávu. Ano, žiju na tak malém místě, že mladý prodavač si pamatuje všechny zákazníky i to, co kupují, první vyřknul, "Kávu, že?" "Ano, kávu....!
S touhle jedinou mojí závislostí jsem začala pouť  podruhé. Ta první byla jako svatební noc. Ta je jenom jediná a člověk, v případě, že se povede, ji považuje za svůj drahokam. Ta moje se povedla a mám v duši diamant.
Začala jsem stejně jako v to pondělí, šla jsem po žluté značce, dost rychle jsem se ocitla u posledního rybníka, kde byli lavičky. Z chladné vody stoupla pára (nebo mlha?).... nad Brdy pořád stoupalo nahoru sluníčko, probleskovalo mezi stromy. Nic jsem necítila kromě zimy, v noci muselo být kolem 0 °C, na trávě byla jinovatka. Velký kapr vyskočil na hladinu a rozčeřil vodu. Nehnutě jsem stála a najednou jsem zjistila, že to nemohla být chvíle. Zvonil budík, bylo 8 hodin ráno.
Že bych se propadla v čase někam, kde hodina je minuta?  Vytáhla jsem snídani a ve stoje posnídala, sedat si na ledovou lavičku se mi nechtělo. Hned potom jsem se už vydala do lesa. Přes Stříbrnou Lhotu... Na tabuli u kaplnky jsem si přečetla, abychom hlasovali za Skalecký buk a do očí mi vehnala slzy věta.
 "Pověsti vypráví,  že silu buku umocňuje jeho rozdvojení, symbolizující, že nikdo na světě není sám a každý má svého ochránce, který nad ním bdí."
Tohle jsem potřebovala číst před vstupem do Brd. Já, kavárenská Maďarka, která se dobrovolně odsoudila do vyhnanství cizího místa a bez jakýchkoliv přátel, hledá cestu, jak se vrátit k tomu, co umím nejlíp. Žít v lehkosti bytí..... nic, co se mi stalo, nezlomilo moji víru,  naději, lásku a vášeň k životu. Když mi to nemůže dát ten malý mestic a lidi v něm, dá mi to Matka příroda a dám si to sama.
Začátek byl ještě lepší než minule, bylo miň lidí na kraji lesa. Zdá se, že houbařská sezona končí. Co jsem se toulala v hlubších místech, daleko od značek,  potkala jsem jediného cyklistu a jedno auto. To auto jsem nepochopila, černý džíp s černými skly.. že by konspirační schůzka? Nevím a je mi to jedno. Já jsem jim byla taky jedno.
Opakovala jsem si všechny zásady svého průvodce. Jdi za svými nohami, vždy někam dojdeš, zvířata tě slyší a vyhnou se ti, útočí jenom, když je ohrozíš.
 V první třetině cesty jsem vedla vnitřní dialog srovnáváním poutě s mojí cestou dnes. Chválila jsem sebe za statečnost,  za odvahu a dobrou kondici.
Na začátku druhé třetiny jsem vytáhla termosku s čajem a u jednoho turistického posezení si dala čaj. Mělo to být fajn. Nebylo. Padla na mně tíha, vzedmula se vlna smutku. "Co tady děláš sama? Co dělají tvoje děti, kamarádky,  přátelé v Praze? V Praze by si se procházela kolem Tróje a sledovala odlety ptáku na jih. Fotila by si to, šla do Kavárničky na výborné kapučíno a pak slastně odpočívala u okna s pohledem na Trójský zámeček a vinici. Co tady děláš za blbosti, vůbec sem nepatříš, nikam nepatříš!" No nebylo to příjemných pár minut. Mé temné dno, moje jizvy a stín se mě zmocnili a smýkalo to se mnou, až jsem se probrala s pohledem na buk. Vzpomněla jsem si na ochránce a vydala se dál na cestu. Byla rovná a lemovali ji vysoké zdravé stromy, bylo ticho a moje nohy šli. Krok za krokem....  Vše se vrátilo ke klidu a endorfiny se vyplavovali. Z toho, že jsem překonala svůj stín a strach a jdu dál. Protože moje nohy mě někam nesou a vždy někam dojdu. Zatím dobrý, moc jsem se od původní poutě neodchýlila.
Až na křižovatce, která měla vést k bukovému háji jsem zahnula v lese do prava a pak už jsem bloudila. To bloudění byla nejhezčí částí cesty. Zjistila jsem, že se nebojím, přijala jsem, že mě čeká překvapení, kde bude cíl mé cesty. A ty dary, mech pod nohami, tůňky, majestátné stromy, modré nebe, sluníčko. Matka Země vysílala bezpečí.  Ve vysoké trávě na takové aleji mechu lemované  houštinou byla tráva poválená ... aha, tak tady spali nějaké bytosti ze zvířecí říše....  klid. Já je respektuji a oni neviditelnými očima pochopili, že jsem přítel. Mnohokrát jsem objevila rozrytou zemi, divočáci se nezapřou, mám z vás strach, ale vy jste důkladně schovaní taky. Po několika hodinách zvýšeného přísunu kyslíku jsem už lehce ovíněná espritem lesa a došlo ke změně. Přestala jsem myslet úplně, stala jsem se ženou lesa a sunula se za nohami. Stav bytí, prostě jsem byla v lese.
Napojila jsem se později  na houbařskou trasu, je už odpoledne a přibývá lidí. Potkávám pravé trampy, pěkně si zdravíme. Jsou to pardalové, v trapských mundúrech. Já neodolám a i do lesa se vypravuji se šarmem sobě vlastným a pestrými barvami. Kupodivu trampského psa to neodradilo, opustil své páničky a kráčel nějakou dobu vedle mně. Včas se ale odpojil k návratu k těm, kdo mu lépe rozumí.  Na křižovatce cestou zpět jsem se rozhodla pro cestu do Kytína. Malebnější vesničku tady není vidno: na návsi rybník, pěkné domy, kostelík, hospoda, cyklisti. U jednoho domu se zasměji, místo jména hospodáře je tam tabulka: "Ženy a kočky si dělají co chtějí, muži a psy by to měli pochopit a zvyknout si na to."
Dnes se na mně informace sypou ze všech stran. Vylezu na kopec Babinského aleje, sednu si na kraj pole, dám si čaj a kochám se s výhledem do nádherného údolíčka, kde je domov náš.... louky, domy, lesy.... vše je tak jak má být. Stíny se rozplývají a potvrzuji si, že tady možná roste můj nový kořen lásky z Matce Zemi. Dávám tomu místu ještě rok, možná si na sebe zvykneme. Jsem plná lásky k zemi a země je plná lásky, sbírá své plody, které urodila. Dává je nezištně jenom za  práci, co jsme do ní vložili. Tak tak to je s láskou. Taky dáváme nezištně svoje bohatství duše za to, že si někdo dá práci o nás ženy pečovat..... To téma: moje rodina, domov, vlast na konci cesty nemá žádné ostny..
Super, už jsem doma, jsem na terase zalité sluncem a končím s kávou a brandy v ruce. Jo dávám tomu tady ještě rok.
Cantadora