Tak nastává týden kdo z koho. Odjíždím do izolace psát... kdo píše o snech mi rozumí. Nevědomí dělá co může, aby mi to neulehčilo. Zlomila jsem si malíček na noze a málem jsem odložila týden psaní na chalupě u mé milé přítelkyně Míši,která tam bude se mnou jako novinářka.
Nevědomí vydává své poklady opravdu těžko. Slova jsou banální, dají se vyložit tak obyčejně a odtažitě. Energie, emoce a poznání, které z nich plynou, vzdorují přijetí. Jdu se prát i sama se sebou, abych do toho dala sebe. Jak se dokáži odhalit a kam až můžu zajít, abych svoji duši neznehodnotila? Tak to jsou mé radosti i starosti. Děkuji za ně.
Pořád žiji tam, kde se netrápím tím, kde vzít vodu, jídlo... a jestli nepřijde počasí,které mi vezme obydlí. Neptám se: "Přežiji další den? Kde je moje rodina, uvidím je ještě někdy?..."
Každý den jsem vděčná za dary života, že žiju tam, kde žiju a a jak žiji. Děkuji za lidskost, která je vetkána do našeho života, slušnost, touha po lásce, láskyplnost, realizmus a sociální cítění. Ano, chyb je tady strašně moc, ale jsou to chyby, které plynou z dobrého gruntu, který tady je zakořeněný; nesmíme ho opustit anebo rozmělnit. Děkuji a jdu do toho, po návratu napíšu jaké to je, celý den psát a myslet na sny. Cantadora
Žádné komentáře:
Okomentovat