milosrdenství

Proč píšu o milosrdenství? Otevřeme se milosrdenství,  cestě  pokání a milosrdenství, která pomáhá projít těžkou dobou ke spáse jedince a lidstva, historicky poněkolikáte, a možná to zvládneme líp. S láskou Cantadora

Celý text je citace z knihy: Buď dobrý sám k sobě, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Milosrdenství k sobě samému (Anselm Grün)

Zacházet se sebou dobře odpovídá tomu, co Bible popisuje jako milosrdenství. Bible mluví o Božím milosrdenství vůči nám, jak nám to bylo novým způsobem zjeveno v Ježíši Kristu. Ježíš je "tvář Božího milosrdenství". On nám Boží milosrdenství nejen zvěstoval, nýbrž nám dával i příklad. Stále znovu lidem prokazoval milosrdenství a vyzýval učedníky: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Tím je míněno především naše milosrdné chování k sobě navzájem. Milosrdenství zde znamená především lásku k nepřátelům. Je v něm však zahrnuta i láska k sobě samým. Máme se chovat milosrdně i k nepřátelům v nás samých. Nemáme je nenávidět, nýbrž k nim být dobrotiví. Neboť i Bůh „je dobrý k nevděčným i zlým“ (Lk 6,35).

Dvakrát zdůvodňuje Ježíš u Matouše své počínání místem z proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci, ne oběť“ (Mt 9,13 a 12,7 cituje Oz 6,6). V této větě můžeme spatřit i program milosrdného chování k sobě samým. Ježíš nechce oběť. Nechce, abychom sami sebe obětovali na oltář povinnosti nebo abychom sami sebe ničili proto, aby v nás Bůh měl zalíbení. A nemáme se ani obětovat, abychom si kupovali náklonnost lidí. Oběť, to je násilné zacházení se sebou, ničení sebe, abychom udobřili nějaké bohy, jak to bylo zvykem ve starém Řecku. Nemusíme udobřovat bohy závisti a žárlivosti, kteří v nás vládnou. Bůh nám ukázal své za líbení v Ježíši Kristu. Nemusíme si vykupovat jeho milost tím, že se obětujeme, že samí sebe ničíme.

První citát (Mt 9,13) ospraved1ňuje, že Ježíš povolal celníka Matouše a že stoloval s celníky a hříšníky. Ježíš jedná s celníky milosrdně. Volá je, aby ho následovali. Očekává od nich, že jeho poselství budou rozumět lépe než spravedliví. Milosrdenství vůči sobě pak podle tohoto místa znamená, že s hříšníkem, který je v nás, zasedneme k jídlu, že jej pozveme, aby seděl u stolu našeho srdce, že se usmíříme s celníkem a hříšníkem v sobě. Hříšník v nás lépe než spravedlivý pochopí, čeho je schopna Boží láska. Hříšník v nás zahanbí spravedlivého v nás a dá polovinu svého majetku chudým (srov. Lk 19,8).

Na druhém místě (Mt 12,7) se Ježíš zastává jednání svých učedníků, kteří o sabatu tiší svůj hlad trháním klasů. Podle farizeů je to zakázáno. Zákon o sabatu je jim důležitější než zahnání hladu. Ježíš proti tomu klade milosrdenství. Máme být sami vůči sobě milosrdní, nejsme nuceni, abychom se vnitřně zotročovali zákony, které jsou veskrze rozumné, ale v konkrétním případě znamenají nevhodnou tvrdost. Poznávat Boží dobrotu v darech je pro Ježíše důležitější než dodržovat zákon o sabatu. Ježíši tedy nejde o to, abychom byli k sobě přísní a dodržovali s úzkostlivou přesností všechny předpisy, nýbrž abychom byli k sobě dobří, abychom ve svobodě Božích dětí mohli vděčně užívat darů, které nám Bůh dává. Jsme lidé, které Bůh miluje. Nemáme sami sebe zatracovat, přestoupíme-li svá vlastní měřítka. Ježíš říká farizeům: „Kdybyste věděli, co znamená 'milosrdenství chci, a ne oběť', neodsuzovali byste nevinné“ (Mt 12,7). Často na sobě odsuzujeme nevinné věci, které Bohu vyhovují, ale jsou v rozporu s našimi vlastními měřítky. Jsme k sobě mnohem nesnášenlivější a krutější než Bůh, který by nám rád prokázal především svou dobrotu. Ve svém nad-já máme nemilosrdného soudce, který nás odsuzuje, a farizea, který nám nedopřává život.


Čtyřikrát milosrdenství

Jakou může mít podobu milosrdenství vůči sobě, ukazuje pohled na rozličné významy slova „milosrdenství“ v Bibli. V Bibli jsou čtyři různé výrazy pro milosrdenství. Ve Starém zákoně je vyjadřuje slovo rahamin, „instinktivní přilnutí jedné bytosti ke druhé. Toto cítění tkví podle Semitů v mateřském lůně (rehem)“ (Léon-Dufour 59). Označuje něžnou mateřskou lásku. Tak milosrdný je k nám Bůh. Jeho milosrdenství znovu a znovu vítězí nad jeho hněvem. Být milosrdný sám k sobě, to by podle tohoto slova znamenalo, že nosím sám sebe v mateřském lůně, že svému vnitřnímu dítěti poskytuji útočiště, ve kterém může vyrůst. Chovám se sám k sobě mateřsky. Nezuřím sám na sebe. Nekladu na sebe požadavky, nýbrž důvěřuji, že mé vnitřní dítě může dozrát v mém mateřském lůně a v lůně Božím a stát se tím, čím má podle Božího plánu být. Milosrdenství znamená, že se setkám s vlídností a dobrotou, s Boží láskou ve vnitřním prostoru, který je ve mně. Tam, kde ve mně přebývá Bůh se svým milosrdenstvím, tam se mohou uzdravit výčitky, a obvinění, která vznáším proti sobě, pozbývají své moci. Tam jsem opravdu doma, tam smím být tím, kým jsem.

Druhý pojem zní v hebrejštině hesed a do řečtiny se obyčejně překládá slovem eleos. Hesed znamená také milost a věrnost. Eleos je „vědomá a chtěná dobrota; ano, je to něco, co odpovídá vnitřní závaznosti, věrnosti vůči sobě“ (tamtéž 50). Znamená to „afekt dojetí, které se někoho zmocní při pohledu na zlo, které někoho jiného (nezaviněně) postihlo“ (Bultmann 474). Ve Starém zákoně může eleos znamenat milost Boží, milosrdné Boží jednání s námi. Boží odpouštějící lásku k nám. Boží milosrdenství vždycky znovu vítězí nad Božím hněvem. Ve svém milosrdenství odpouští Bůh lidem jejich vínu. V Novém zákoně znamená eleos „Bohem žádané chování člověka k člověku“ (Bultmann 479). Je to „dobrota, k níž je v pospolitosti jeden druhému zavázán“ (tamtéž 479). Jsme-li sami k sobě milosrdní ve smyslu eleo, znamená to, že se k sobě chováme dobře, mírně a laskavě, že stojíme při sobě, jsme sami sobě věrní a neřídíme se podle druhých. Eleos často znamená také smilování a odpuštění. Mám sám sobě odpustit. Mám přestat sám sebe odsuzovat. Mám stát i za svou vinou a zacházet s ní milosrdně.

Třetí výraz pro milosrdenství splagnizomai pochází ze splagchnon, nitro. Nitro označuje u člověka to místo, kde leží zranitelné city. V Novém zákoně se toho slova užívá jen u synoptiků, a to vždycky jen o Ježíši. Charakterizuje božskou povahu jeho jednání. Pouze v podobenstvích se používá splagnizomai také pro lidské počínání. Ale nakonec se tu v chování lidí vždycky popisuje milosrdenství Boží. V podobenství o milosrdném otci (Lk 15.20) je proti otcovu smilování postaven hněv staršího bratra. Jsou to výrazy silného lidského citu. Bůh se celým srdcem smilovává nad člověkem, který pochybil. Když synoptikové tímto slovem popisují Ježíšovo chování, pak vždycky běží „o Ježíšovu mesiášskou charakteristiku“ (Bultmann 554). Ježíš jako Mesiáš ukazuje svým jednáním Boží milosrdenství. Má soucit s lidmi stejně jako nebeský Otec. Otvírá se jim a nechává je vstoupit tam, kde leží jeho zranitelné city. Co se týče našeho jednání, dovolává se splagnizomai našeho soucitu. Jednám se sebou milosrdně, když mám se sebou soucit, když cítím urážky a křivdy, když mám soucit se zraněným dítětem v sobě, když se mu otvírám. Nedívám se na své rány objektivizujícím pohledem, který chce všechno prozkoumat, nýbrž vidím všechno, co je ve mně, soucitným pohledem srdce. Nezuřím kvůli sobě, kvůli svým chybám a slabostem, nýbrž cítím s nimi, věnuji jim svou pozornost. Smějí existovat. Pod tímto laskavým pohledem se mohou proměnit. Splagnizomai míní také, že jsem spojen s oním místem v sobě, kde leží mé zranitelné city, že jsem ochoten své rány připustit. Tam, kde leží mé zranitelné city, tam jsem také docela blízko Božímu milosrdenství. Tam více než svým rozumem vytuším, co je něžná Boží láska k nám.

Čtvrtý pojem pro milosrdenství je oiktirmos. Toto slovo vyjadřuje soucit, soucit jako bolestné dojetí a jako smilování ochotné k pomoci . (srov. Bultmann 161). Ve Flp 2.1 a Kol 3,12 se používají splagchna a oiktirmos současně a společně znamenají „srdečnou účast“ (Bultmann 163). Lukáš používá ve své řeči na rovině toto slovo: „Buďte milosrdní (oiktirmon), jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Máme tedy se sebou cítit. Nemáme tvrdě řádit proti nepřátelům v sobě, nýbrž máme s nimi cítit. Jsme li zklamáni svými chybami a slabostmi, máme mít soucit se sebou samými. Tento soucit vůči nám samým, kteří se zmítáme mezi dobrem a zlem a kteří zase znovu pochybíme, nás připodobňuje Bohu. Srdci Božímu nás nepřibližuje naše bezúhonnost, nýbrž naše soucítění se sebou, s našimi slabostmi a s lidmi kolem nás. Ve velkorysém smilování pociťujeme něco z bytosti milujícího a milosrdného Boha.

Oba dva poslední pojmy se nejvíce blíží slovu „milosrdenství“. To znamená mít pochopení, lásku pro to, co je ubohé, osiřelé, osamělé, politováníhodné, nešťastné. Být k sobě milosrdný proto znamená neuzavírat srdce před tím, co je ve mně nešťastného a osamělého, před ubožákem ve mně, před nešťastníkem a trosečníkem v mém nitru, před pocity opuštěnosti a osamělosti. Nezavírám své srdce před tím, co je ve mně hodné politování, před tím, co bych nejraději přehlédl a potlačil. V každém z nás vyvstávají takové pocity opuštěnosti a až příliš rádi je potlačujeme. Jsou nám příliš nepříjemné. Ale pak se naše osamělost a opuštěnost, naše bída a náš strach nemohou proměnit, pak stále prcháme před temnými tušeními a pocity. Když se chováme srdečně k ubohému a slabému v sobě, může se právě to ubohé ve mně stát zdrojem požehnání. Může mě to otevřít tajemství Boží lásky, která se mnou cítí a má pro mne pochopení.

Nebezpečné říkat: "Každý má svou pravdu."

V posledních letech nemůžu poslouchat často používanou větu:"Každý má svou pravdu...", když zazní při argumentaci, najednou se cítím bezradná.Už 23 let pracuji se sny a říkám, že sny a pravda léčí. Bohužel, se dostáváme do slepé uličky, když mnoho protichůdných situací nelze řešit, protože "každý má svou pravdu." Tak jsem si začala načítat různé zdroje ohledně PRAVDY. Jak to, že najednou pravdu má mít každý. Na internetu jsem našla článek, který dávám sem, aby mi připomínal, že žijeme v době post.pravdy. 

Autor: Roman Novotný

 

Jan Sokol: Říkat, že každý má svou pravdu, je nebezpečné

Podle známého filozofa by pak přestala fungovat společnost. Nemělo by smysl se spolu vůbec bavit.

V současnosti se zdá, že pravda ztrácí na své někdejší autoritě. Často se mluví o post-pravdě a alternativních faktech, kterým lidé začali důvěřovat, a mohou kvůli tomu jít snadno na ruku populistům a demagogům. O pravdě, pravdivosti a lži jsme se bavili s filosofem Janem Sokolem, který nedávno přednášel na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Člověk i lidská společnost na pravdě podle Sokola závisejí, bez pravdy by řeč ztratila smysl a lidé by si navzájem nemohli důvěřovat. „Pravda rozhodně nesouvisí s netolerancí a násilím; ty jsou naopak důsledkem lží,“ upozorňuje. „Pravda je řečový fenomén. Když řeknu, že prší, říkám totéž, jako kdybych řekl: Je pravda, že prší. Když se ptám na cestu, samozřejmě předpokládám, že dostanu pravdivou odpověď – jinak by to nemělo smysl. Podle profesora Sokola bychom měli rozlišovat mezi pravdou a pravdivostí, pravdou a pravdivou výpovědí, které v běžné řeči zaměňujeme. „Pravdivých vět jsou miliony, kdežto o pravdě se skutečně dá říct, že je jen jedna, že je všem společná a že nikomu nepatří. Nemohu „mít pravdu“, protože ta nám všem vládne a chce, abychom se jí řídili. Pravda je to, co je všem pravdivým větám společné, co dovoluje rozlišit mezi pravdivým a nepravdivým. Pravdivost záleží na okolnostech a pravdivé jsou ty věty, na něž se můžeme spolehnout,“ vysvětluje Jan Sokol.

Relativizace a nejistota

Postmoderní kritika pravdy podle Sokola pravdu zrelativizovala a protože ji ztotožňuje s jednotlivými názory a tvrzeními, může jí podsouvat různá zneužití, která ústí ve fanatismus a násilí, jež způsobují lidé, kteří si namlouvají, že „mají pravdu“. Často dnes slýcháme, že „každý má svoji pravdu“, to je ale podle Sokola nebezpečné.„ Kdyby tomu tak bylo, neměli bychom o čem mluvit. Proč bych měl poslouchat nějakou tvoji pravdu, když mám tu svoji? Kdyby nebylo pravdy, museli bychom místo přesvědčování a řeči chtít ty druhé donutit. Kdybychom přestali rozlišovat mezi pravdivým a nepravdivým, otevřeli bychom cestu všem demagogům, kterým to samozřejmě vyhovuje,“ varuje Sokol.„ I kdybych sebevíc křičel, že dva a dva je pět, i kdybych všechny donutil, aby na to přísahali, přece se to pravdou nestane,“ vysvětluje profesor filosofie. „To, čemu se říká post-pravda, je důsledek nepřesného myšlení a možná i určité demagogie, která se nás snaží přesvědčit, že se nemůžeme na nic spolehnout, že nic neplatí, že žádná řeč nic neznamená.“ Mnozí lidé dnes žijí v nejistotě, v deziluzi třeba z tradiční politiky, a často hledají oporou jinde. Pak snadno podlehnou různým takzvaným post-pravdám a alternativním faktům.

A co tedy podle Sokola může dělat ten, komu na pravdě a pravdivosti záleží? „Když chcete někomu nebo něčemu pomoci, musíte si nejprve uvědomit, co se děje a o co jde,“ shrnuje profesor Sokol a dodává, že bychom měli asi začít právě od rozlišení mezi pravdou a pravdivostí, a také mezi omylem a účelovou lží. Lež totiž není pouhá nepravda, ale nepravda, která to o sobě ví a musí to zastírat. Lež je úspěšná jen tehdy, když ji někdo považuje za pravdu. Když obelhávaného nepřesvědčíte, že to, co říkáte je pravdivé, tak jste se namáhal zbytečně,“ uzavírá profesor Sokol, proč je potřeba být před lží více ve střehu.

Nemusím k tomu nic víc dodávat, krásně řečeno, napsáno...  

Hezké sny. Cantadora

co je svoboda

Téma svobody je víc a víc aktuální. Můj život se z určité části odehrál v totalitě a prožila jsem na své cestě  10 let života v dvou totalitách, které byli v té době bezprecedentní. Sovětský svaz a Severní Korea. Takže o totalitách vím něco víc než bych si přála. Proto znovu cituji část článku, který se mnou velmi rezonoval. Omlouvám se autorovi, nezapsala jsem si zdroj, odkud jsem vzala úvahu o svobodě. Je tak moudrá, budiž autorovi ke cti, že to nezapadlo mezi tisíci informacemi, kde se téma svobody překrucuje a manipuluje se se svobodou.

" Co je to svoboda?
Pokud má naše společnost nabízet všem lidem svobodný život, neobejde se bez toho, abychom se všichni v zájmu celku dobrovolně omezovali. "Naprostá svoboda nemůže stvořit žádné kladné dílo ani čin, zůstává jí pouze záporné konání, je to pouhý běs zanikání," připomínal už Georg Wilhelm Friedrich Hegel.

Není to svoboda, o niž se tu dav pere, nýbrž libovůle v rozhodování. Tak se obvykle v českých zemích svoboda chápe. Možnost dělat si, co chci, ať si o tom myslí kdokoliv cokoliv. Ať se staví proti většina, menšina nebo klidně celý svět, svoboda je tu čiré chtění sebestředného rozmazleného dítěte, které terorizuje všechny, kdo mu nechtějí vyhovět.
Libovůle se odmítá vystavovat konfliktu a srovnání, nebude se omezovat, odmítá podléhat kritickému rozumu, odmítá myslet. Je vůlí, to jí stačí.

Vůle je svobodná jenom tehdy, když myslí, když se nechává vést rozumem, říkával filozof Hegel, protože myšlení je svoboda sama. Koneckonců člověk je tvor myslící, animal rationale, a kdyby se rozhodoval jen podle libovůle, blížil by se spíše zvířecímu světu, automatu potřeb a slastí. Proto je i vůle svobodná teprve ve chvíli, kdy myslí s ostatními, kdy se nechává přesvědčovat argumenty rozvažování a rozumu, kdy o budoucnosti světa vyjednává s ostatními." 

konec textu

Je to stručné a krásné, teď už je jen potřeba pochopit jaký je rozdíl mezi vůlí a libovůlí.  Někdy stačí se naučit rozlišovat tohle, aby se svoboda nestala anarchií.

Preji krásné sny. Cantadora

 

písnička jako synchronicita

 Jaromír Nohavica 

Je ti to líto

Je podzim a léto zavřelo svůj krám.

Ve tvém sadu zloděj jablka sklízí.

Na dvou židlích sedíš a na každé sám.

Když zklameš, trápí to tvoje a ne cizí.

Nad hlavou kymácí se nebe,

za límcem kapka studu zebe.

V zrcadle nepoznáváš sebe a z boha stal se bůžek.

Do studny na pokraji lesa

černý okov klesá

a z trumfového esa

zůstal jen růžek.

Je ti to líto, líto, líto... Je ti to líto...

Bramborová nať hoří na pastvách

pasáčkové krav karty hrají.

Jako malý kluk měl jsi v noci velký strach

že netopýři krev člověku sají.

Ale pravdu neřekli ti, že ty oči, které ve tmě svítí

nejsou netopýří sítí, ale hvězdnou oblohou.

A ty zabalený v dece v rohu temné klece

křičel jsi do tmy: „Tady přece za mnou nemohou!“

Je ti to líto, líto, líto... Je ti to líto...

Jak tak tiká čas, ten starý policajt,

bolí stále víc ta rána řezná.

Pustíš si kazeťák "It's been a hard day's night".

Ten flák už nikdo z mladých nezná.

Všechny noci, ach tak stejné, černě darmodějné,

dny odlétají v hejně na jih za sluncem.

Život trvá pouhou chvíli a odliv střídá příliv

a to všechno, co jsme žili byl jen sen.

Je ti to líto, líto, líto... Je ti to líto, líto, líto...

Je ti to líto...

 Poslouchala jsem úvodní přednášku do kurzu Nechat se vést s Petrou Rauferovou. Když přemýšlela o hledání hněvu v břiše, tak  pomocí synchronicity náhodně vyslechnuté písničky Je ti to líto Jarka Nohavici se hněv transformoval na lítost. Někdo z okruhu jejích známých jí totiž nabídl informaci, že má skrytý hněv v břiše. Ha. Kolik lidí vnucuje druhým své emoce, které nám nepatří!  Když jdeme poctivě do hlubin duše, přicházejí nám synchronicity. Pomáhají se dobrat k pravdě v nás a osvobozují od projekcí zvenčí. Líbil se mi příběh synchronicity. Její zpracování z domnělého hněvu po opravdovou lítost.  Proto jsem si našla text písničky. Velmi aktuální, nejenom kvůli podzimu. Ze všech stran na nás tlačí ZMĚNA, je dobré osvobodit naší lítost nad tím, co odchází: léto, někomu klid na duši, blízký člověk, někde mír, láska, důvěra, bezpečí, zdraví, jistoty.....  Dopřejme si vědomě pocítit a prožít lítost, abychom se posílili do dalších změn, které přichází po celém světě a taky do našich životů. Je to dobré zvědomit, aby nás lítost neovládla skrytě a nezlomila naší vůli, moc a svobodu. Krásné sny. 

S láskou Cantadora

Nashova rovnováha

 Slíbila jsem, že se budu samostatně věnovat termínu Nashova rovnováha. Doporučuji si to nastudovat podrobně. Chci ve vás vzbudit zvědavost, abychom se společně zamysleli nad tématem pout, kterými jsme propojeni jako lidé na celé planetě. V dnešní době je hodně těžké si představit, když na planetě i kolem nás  se válčí s principem "bratr bratru je vlkem". Stačí se dívat na válku Rusů a Ukrajinců nebo Izraelců a Palestinců, ale i další a další... 

Budu opět citovat z knihy Lynne McTaggartové Pouto, kapitoly 8, Střídání.

"Pro průzkumníky evoluce je život v podstatě hrou. Ačkoliv byla teorie her poprvé použita k prognózování strategie během studené války a potom k charakteristice ekonomického chování, britský evoluční biolog John Maynard Smith si uvědomil její užitečnost, když v roce 1972 predpověděl, které konkurenční stategie pomáhají zvířatům rozmnožovat se a  přežít. Teorie her se nyní využívá k modelování situací ve všech společenských vědách i v evoluční biologii. 

"Adam Smith řekl, že nejlepšího výsledku se dosáhne, když každý ze skupiny dělá to, co je pro něj  nejlepší. Nedokonalé, Nedokonalé!" prohlásil Nash. "Nejlepšího výsledku se dosáhne, když každý ze skupiny dělá to, co je nejlepší pro něj... a pro skupinu." Matematikové po Nashovi pojmenovali základní princip teorie her jako Nashova rovnováha. Jak již název napovídá, teorie her se zabývá složitými  hrami, které vyžadují určité rozhodnutí každého zúčastněného. Uveďte někoho do prekérní situace a zjistíte, co udělá. Používá se k modelování stategické interakce - tedy jak jedinec zareaguje na konání druhých, když mu je nabídnuta striktně omezená řada možností a preferovaných výsledků. Tím, že jednotlivce vystavuje určitým společenským dilematům, teorie her v podstatě měří schopnost lidí chovat se slušně.

 Nashova rovnováha je uzpůsobená tak, aby fungovala v nespolupracující hře, v níž se každý hráč rozhoduje nezávisle na ostatních. Smyslem Nashovy rovnováhy je však to, že volba, kterou uděláte, by měla záviset na tom, co udělají ostatní. Pro sebe si vyberete co nejlepší pozici na základě toho, co dělají všichni ostatní, a tak všichni dosáhnou rovnováhy, v níž si nikdo nemůže zlepšit svou pozici vzhledem k volbě všech ostatních.

 Teď trochu odbočím ke hře "Půjčka za oplátku, "historii hry tady popisovat nebudu. Jejím autorem je Anatol Rapoport, v Rusku narozený profesor matematické psychologie na univerzite v Torontu. Jeho hra má geniální jednoduchou strategii. V prvním kroku hráč spolupracuje se svým soupeřem. V každém dalším kroku hráč jednoduše napodobuje kroky soupeře v předchozí hře - ale pouze v jednom kole. Pokud druhá strana zradí, první hráč zradí v příštím kole. Pokud druhá strana spolupracuje, první hráč pokračuje ve spolupráci až do chvíle, než jeho soupeř změní taktiku a v tom okamžiku tak udělá i první hráč. Sledovat tuto strategii není jednoduché - spolupráce vždy přináší nejlepší výsledek. Rappoportova strategie nenabízí nic jiného, než "fungující pravidlo, použitelné při interakcích ve skutečném životě."

 Lindsay Browning ale měla po prostudování strategie hry Půjčka za oplátku  určité pochybnosti. Prověřovala  hru na desetisíc kol. Všimla si po čase něčeho zvláštního. Hráči s nejvyšším skóre otočili vývoj hry, dosáhli svého, ale pak se přizpůsobili upřednostňované strategii svého partnera. Někdy jeden hráč nechal druhého, aby bylo po jeho v jednom, dvou nebo třech kolech, přičemž mu to potom druhý hráč oplatil ve stejném  počtu kol. Jakmile se jeden pár začal střídat náhodně, brzy vyvinul dokonale zkoordinovaný systém, který se nakonec změnil na stabilní štafetu střídání.

Střídání se vyvinulo spontánně samo od sebe jako Nashova rovnováha - není to jen nejlepší stategie pro skupinu, ale také nejlepší strategie pro každého jednotlivce. Musí to být vrozená hnací síla v přírodě, uvažovala Browningová, základní impulz života. Střídání je nejen klíčem ke spolupráci a primární pojítko společnosti, ale také nejvíce evolučně stabilní strategie. Slučuje se to také se silnými křesťanskými sklony Lindsay Browning: "Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim."

 Kdy si konečně uvědomíme, že hrajeme nebezpečné hry? Aktuální válečný hluk v daším kroku vystřídá další váleční vřavu? Nebude lépe to zastavit, napravit hrůzy na všech stranách a vědomě žít Nashovu rovnováhu, abychom přežili jako mocní lidé, kteří nejvíce spolupracuji?!

Děkuji za pozornost. Hezké sny. Cantadora