seminář Smutek

V sobotu 24.3. 2012 jsem chtěla jít na pohřeb Majdě, která umřela v pondělí. Dlouho před tím jsem zvala na seminář o smutku lidi, kteří potřebovali projít cestu svého smutku. Zastavit se na místech, které v životě neoplakali. Na pohřeb jsem nešla právě kvůli semináři, abych mohla být spolu s lidmi s odvahou a vnitřní poctivostí. Abychom se dotkli vlastních poranění a oplakali své neoplakané smutky. Ten den jsem cítila, že zároveň truchlím pro Majdu, ale mám i radost, že jsem poznala jí i její rodinu.
Důležité bylo přijmout poznání, že smutek je emoce, která má člověka zpomalit, dát mu čas a prostor na reorganizaci vnitřního světa. Ztráty, poranění mění trvale nebo dočasně vnější svět člověka a tomu se musí přizpůsobit ten vnitřní. Smutek přeskupuje náš svět, pomáhá nám adaptovat se ke změnám, které člověka čekají. Někdo měl matku a přišel o ní, jiný ztratil rodinu, někomu zavraždí blízkého člověka, kolik lidi prožilo vraždu své duše, ztrátu domova, práce, iluze...  život je plynulý tok změn a některé jsou velmi bolestné.
Takhle mi smutek dává velký smysl, jeho dopad na naše životy je nadějně léčebný, není důvod se smutku vyhnout. Není důvod věřit písni: "Show must go on"... Je lepší dělat to, co dělali naši prarodiče, vzali si čas klidu, oblékli se do černého a chtěli si projít svoji krajinu smutku, z které se vrátili, až když přijali ztráty. Rány se zahojili jak dlouho bylo potřeba, aby se pak mohli  pustit na další cesty s obnovenými silami. Ráda bych tento seminář na podzim zopakovala, byl důležitý v objevování smutku a jeho přijetí. A vlastně po něm přišla i radost. Dobrou noc. Cantadora