to nevím a nemohu vědět

" ... a anděl mne vyzvedl do výše patra, k arkýři se třemi okny, takže jsem mohla nahlédnout dovnitř. Ozýval se odtamtud nářek a úpění. Kolem stolku tam sedělo několik lidí, většinou muži, ale i žena, a mezi nimi i můj letec. Nad nimi se tyčila postava nápadně podobná té, jež mne provázela, a kladla jim otázky. Byly to otázky týkající se tajemství života, jež nikdo nedokáže zodpovědět, poněvadž jsou rozumem nepoznatelné. Ale letec i ti ostatní se přesto snažili přijít s nějakou chytrou odpovědí, jelikož se ve své pýše domnívali, že svým rozumem na takové otázky stačí. Sotva však nějak zodpověděli jednu, měl pro ně anděl připravenou další, jež vyplývala z jejich odpovědi, a byla mnohem těžší než otázka předchozí.
Tempo se zrychlovalo, lidé se potili, a přesto, že již museli chápat, že odpovědi nemohou znát, přece se snažili stále něco říci. Ta jediná žena mezi nimi se již docela zhroutila a padla na zem a anděl se jí tedy již nic dál neptal, ale ti, kteří vytrvali, museli odpovídat na otázky stále těžší. Až si zoufali a nevěděli si ani rady ani pomoci. Ale stále se snažili odpovídat a nikdy prostě neřekli "To nevím a nemohu vědět", třebas jejich odpovědi byly nesmyslné. A v tom spočívala jejich trýzeň. Dobře jsem viděla zvláště svého letce, který seděl nejblíže u okna. Potil se a sténal pod tíhou andělových otázek, které šly jedna za druhou, až propukl v bezmocný pláč...."

Jana Heffernanová: Příběh cesty na Sever, 2. díl str. 158

 Příběh cesty na Sever je v současnosti v české literatuře o snech, ale i jako krásná beletrie, nejhlubší ponor ženy do nevědomí. Symboly a obrazy, které nabízí, pomáhají mapovat mnohé z toho, co leží v duši každého z nás.

Věnováno všem, kdo podléhají pocitu, že znají odpověď na vše.

Já taky nevím, ale miluji.... s láskou Cantadora