Stín a slunovrat

Taky věříte v lidské dobro, v to, že všichni lidé bratři a sestry jsou? Tak to už jste dostali pár facek, máte šrámy na duši a možná i na těle. Mě to dávalo jistotu a víru v svět, který se jevil bezpečný a plný krás. Ale život na světle zákonitě přitáhne stíny. Čím větší světlo, tím hlubší stín. Procházím procesem přijetí sebe po nemoci. Kde je moje síla, jednoznačnost, neochvějnost a víra v dobro? Určitě někde je, ale od mé nemoci víc a víc poznávám svůj stín.
Verena Kast v knize :"Stín v nás" píše:
"Když známe svůj stín, můžeme taky počítat se stínem druhých a rozvíjíme fantazii o zlu v člověku. To neznamená, že bychom nevěřili v dobro v lidech. Jen apriorně nepředpokládáme, že dobro je prostě dáno (tady spočíval můj největší omyl!), nýbrž že se lidé o dobro snaží, navzdory stínu, nebo právě stínem."
Vlastně stín mi pomáhá posílit hodnotu sebe, jsem člověk s mnoha stíny, které vyjevila moje nemoc. V takových chvílích s potěšením jsem se dívala na filmy "Zloba: Královna černé magie", taky  pokračování "Zloba: Královna všeho zlého." A to s nadějí a důvěrou, že mám na výběr. Nechat se stínem pohltit nebo ho uznat. A ani jeho zvědomení nestačí, cestou je naučit se s ním zacházet. Hodně mi pomáhá bible a příběhy lidí, kteří zápasí se svými stíny.  Píšu to i s vědomím přítomného času. Přichází letní slunovrat, čas největšího světla. A oslabení bdělosti. Lehce zapomeneme na stíny, které slunce vrhá. To jen, abychom to měli na paměti.

Nedá mi, tady je báseň z vlaku, která se pohrává se stínem lásky.
Dobré sny přeji. Cantadora








foto: na trase do Řevnic, autor: neznámy básník píšící na zdi zařízení vlaku