Vrátila jsem se z Vysokých Tater. Konečně jsem pochopila, co na těch horách je. Sice jenom lanovkou, ale vyjely sme na Lomnický štít. Zůstaly jsme pod vrcholem, protože nahoře byla mlha. I tak jsem zažila ohromující pocit, z kterého se mi podlomili kolena.
Cítila jsem se maličká. Ten pocit nebyl vůbec zneklidňující. Zaplavil mě pocit pokory, viděla jsem něco přesahující vše, co jsem dosud byla schopná pochopit. V tichu jsme zůstaly dlouhou chvíli a otevřely se tomu, co bylo kolem nás. Dolů jsem se vracela s jiným pocitem lásky k horám. Kolik let mi to ale trvalo. A za pár dní na to jsem viděla slovenský film Meděná hora. Získal nový rozměr a ocenila jsem, jak je nadčasový, nezestárl. Jaký herci v něm hráli. Život dokáže překvapovat, tento rozměr života je někdy bolestný, aby se vzápětí proměnil v něco nového. A to je dobře. Dobrou noc. Cantadora
