Nevím jak líp se loučit s únorem, než výňatkem z mejlu mé nové známé Kateřiny, kterou jsem poznala na semináři žen, věnovaný paměti babiček. Mimo jiné mi do mejlu napsala:
"... únor je únavný měsíc. Všechno živé očekává příslib jara a ono stále nikde, protože je teprve půlka zimy. Dřív se v zimě asi víc odpočívalo. Teď máme pocit, že musíme fungovat jako v létě. Ono to prostě nemá cenu lámat přes koleno. Na co myslím? Právě na tohle, protože mám pocit, že toho stíhám málo. Melu to v sobě kolem dokola, přitom si ale uvědomuji vděčnost za všechno, co mám a co jsem schopná cítit. Takže chodím sama ven, kde se sama necítím, protože jsem mezi stromy, ptáky, mraky a něčím dalším. Pak jedu do města do davu lidí, kde se opravdu dokážu cítit krásně sama. Asi jsem praštěná, ale zatím nikomu neškodím, tak co...."
Jako bych to prožívala taky, jenom jsem to nenapsala já. Je mi líto, že končí něco, co si člověk sám nevymyslí, to je nabídka ze švédského stolu Matky přírody. Nálada-nenálada zvaná únava, kterou nikdo nemiluje, je pro mne součástí naší slabosti, pomíjivosti a křehkosti. Je součástí naší tělesnosti a co potřebujeme pro sebe. Únava je červená na semaforu. V únoru je odhalená naše unavená tvář, kterou jenom schováváme před sebou a ostatními. My máme právo na únavu, neskrývat a nevytěsňovat ji. Je to dar, stejně jako teplota pro nemocné tělo... - jsou to signály pro naše hranice...
Dnes byl 1. březen, jarní den, který předvedl ochutnávku, co nás čeká. Život se probouzí a může začít ukazovat svojí sílu, předvést nekonečnou verzi výbuchů energií a možností, ... a za rok zase skončíme v únoru... Těším se na všechny dary naší Matky. Děkuji ti ÚNOR za tvoje dary.
Cantadora
Žádné komentáře:
Okomentovat