úsměv

Sluníčko nesvítí, politická situace je napjatá, ekonomická krize je cítit všude a navzdory tomu každou minutu žijeme, v dobrých a špatných časech. To co můžeme ovlivnit, je právě to, jak se při tom cítíme. Nemůžeme popřít smutek, strach, hněv a jiné emoce. Ale nechci psát o tom. Píšu o tom, jak zacházíme se svým životním darem RADOSTI. Radost v sobě musíme pěstovat, abychom byli duševně zdraví, potřebujeme přijímat kromě jíných pocitů, minimálně třetinu radosti denně, aby byl náš den příjemný. Není to emoce, která snese ignoraci a odmítání.
Byla jsem pár dnů ve Vídni a zlepšila jsem si náladu jenom tím, že se lidi usmívali. Nemyslím si, že mají o tolik lepší život, ale myslím si, že se už naučili víc si vážit  své životy a lépe o ně pečovat. Tam jsem viděla, že člověk člověku opětuje úsměv.  Zdvořile pustí sednout toho, kdo se právě cítí  unaveně, že nevydrží stát tři zastávky... (rozhodně se nežene na jediné volné místo v tramvaji, aby tam byl dřív než paní s třemi nákupními taškami...) Pozdraví, když vstupují do místnosti, kde jsou LIDÉ. Pozdraví, když odchází z místnosti, kde jsou LIDÉ... lidi se vnímají, cítí v prostoru lidskou existenci. Na chvíli jsem pocítila sounáležitost s nimi, byla jsem sice cizinka, ale nebyla jsem cizorodý prvek. Na krátky moment jsem byla ve Vídni a cítila jsem SOUNÁLEŽITOST s nimi. Ano, uvědomila jsem se, co mi tady v Praze chybí, nevidím mezi lidmi sounáležitost, o které mluví Alfred Adler, jako o jednom z tří pilířů duševního zdraví.
Díváme se před sebe, bez očního kontaktu, úsměvu. Bez známky toho, že cítíme, vnímáme, vidíme  vedle sebe dalšího člověka. Díváme se někdy tak odcizeně, že v prostoru není NIC. Léto, matka země nám nabízí paletu radostí. Úsměv k němu patří.
Úsměv je dar. Je to pohled do očí druhého a signál, jsem teď a tady a vidím vás, krásny den, z hloubky duše se raduji, že jsem a můžu být toho všeho součástí.
Nemám v sobě ani dvě skleničky brandy, ani jsem si nedala práska, abych psala tyhle optimistické báje (znám ženu, která by klidně řekla bláboly). To kdyby teď škarohlíd v každém z nás chtěl popřít  lehkost léta, ne, jsem při smyslech. A vím o čem píšu. Hledám radost v našem soužití, ne v rodině, ne na pracovišti, ale jenom tak  na ulici, mezi lidmi. Nechci se smířit s tím, že rozdíl mezi Vídní a Prahou je v tom, že tam se lidi usmívají a cítíte jak vás to hladí a v Praze zamračené tváře lidí zabolí, kradou duši...
Líbí se mi profese fotografa, který může přímo z výkonu své profese lidi požádat: "Úsměv prosím!"
Hezký den. Cantadora