Můj životní příběh kopíruje hodně z dějin střední Europy. Narodila jsem se rodičům, kteří celý život žili v maďarské oblasti, kde jsem se narodila i já a tam mi do šesti let nic nechybělo. Poslouchala jsem krásný divoký jazyk, hlásky, které v Čechách neexistují jsem vyslovovala s lehkostí a žvatlala jsem jazykem, který když slyším dnes na ulici, oči mi zvlhnou. Ke všem Maďarům chovám dětskou důvěru a lásku, protože to mám spojené s časem nevinnosti a naprostého bezpečí. Ráj skončil přestěhováním v době nástupu do první třídy. Rodiče se přestěhovali do slovenského města. Zažila jsem přechod do cizího prostředí bez varování. Učitelé nebyli zlí a netrestali mě za to, že jsem nikomu a ničemu nerozuměla a jak jsem postupně přestala odezírat ze rtů a zapojovala se do hry jinak než rukami - nohami, vše se uklidňovalo. Dokonce moje stará paní učitelka mi dala na první vysvědčení jedničku. Za to jsem ji vděčná, protože mi nezošklivila školu. Rána přišla ve třetí třídě, kde netrpělivá a chladná učitelka měla potřebu přehrávat zoufalství nad dvěma nepovedenými Maďarkami, které ne a ne pochopit 7 pádů... Skloňování znamenalo mírné ponižování, protože "to by předse pochopil i debil", že? Jak půvabné se mi jevilo říkat: 1. pád: Dvě vajčika a 2. pád dvě vajčika, třetí pád dvě vajčika... chvíli jsem byla hrdá, jak jsem vtipná a chytrá, než mi došlo, že to je výsměch a učitelka si s krutými dětmi notovala. Teď skloňuji úžasně dvě vajíčka, ale nerozumím, proč není dobře říkat dva vajíčka...:¨) vtip.
Pak přišlo hodně stěhování do jiných zemí světa i kontinentů a můj úděl vyvržence bez kořenů se začal stávat obyčejnou realitou, která měla své plusy: tolik nových zážitků, nových přátel, tolik poznání o malosti lidí a velikosti ducha.... na mnoho let jsem zapomněla jak bolí, že obyčejnost a každodennost zmizela a na nic se nedá spolehnout, protože vše je přikryté pestrostí lehkosti. Věděla jsem od dětství, že strom bez kořenů může lehce spadnout a zahyne, to mi jednou ukázali děda s babičkou ve švestkovém sadě... Jsem vděčná za věrnost, trvání a oddanost, protože mi pomáhají budovat domov. A teď se s tím znovu konfrontuji, všechny neurotické potíže kosmopolitního života na mě dopadli plnou vahou. Všechny nenaplněné touhy a přání jsou znovu zjitřeny.
No ale vysvětluj to realitní makléřce, nebo člověku, který dozoruje stavbu, kde se staví můj DOMOV, že pro mě to nejsou jenom cihly, ani provize za prodaný byt. Je to mnohem víc, mnohem víc. Dokonce víc než pro souseda, který si kupuje byt na investici nebo člověka, který si kupuje druhý byt na penzi.
Chci si koupit domov, sounáležitost. (Ach, to je ta moje neurotická iluze)!!! Tady jsem se střetla s realitou a moje bolesti ožívají. Neustále se hádám s každým, kdo to nebere vážně, že je to posvátnost, ale všednost. Jsem schopná se změnit z trpělivé a vše chápající ženy v lítou saň, která soptí a rudne vzteky, že realitní makléřka nemůže otevřít Můj byt, protože má dovolenou, nepustí mě do bytu, protože se stěhuje a jiné permanentní NE!!! Je to je jenom její práce. Ne osud. Že musím čekat na chlápka, který bodře vystoupí z výtahu a řekne, který to je klíč? "AHA, ten bláznivý byt, tak pojďte", a já jsem okamžitě zuřivá, protože pane, jak můžete o mém DOMOVĚ říct, že je bláznivý? Sama sebe překvapuji, jak nezvládám znovu zvednout kotvy a přestěhovat se na další místo. Jak potřebuji zakořenit a zažívat obyčejnost, pravidelnost a všednost místa, kde znám každý strom a kde nám říká dobrý den i kámen před hospodou, protože tam močil už můj děda, když šel v dobré náladě domů.
