Tři dny po těžké operaci, ještě na ARO, jsem měla živý sen. Podotýkám, že jsem byla pod vlivem anestetik, předtím v narkóze, takže připouštím, že sen ovlivňovali léky a můj pooperační stav.... A tak ho i chápu, jako stav vědomí v narkóze. Sen se s tímto stavem snaží vypořádat po svém. Sen: "Jsem v měsíční krajině, ničemu co znám se to nepodobá. Je to možná i na jiné planetě. Jsem s kamarádkou z dětství a jejím synem. Obhlížíme si krajinu, je kontrastně černo-bílá. Temně černá je obloha a od ní se odráží bílé skály prapodivných bizarních tvarů, všechny jsou ostré špičaté. Na obloze je bílé slunce, chladné, nepodobá se našemu slunci a zapadá. Vystoupili jsme z auta a chci fotit. Musím mít kamenné pouzdro na mobil, jinak by mobil nezachytil nic. Pouzdro je z kamene, aby ho nezničili paprsky. Fotím pozadí zapadajícího chladného slunce. Sundám pouzdro, ať vidím co jsem vyfotila, zjistím, že nic. Pouzdro chrání mobil, ale neumožňuje focení. Překrývá i objektiv. Kamarádka na mě volá, že se vrací k autu, syn něco cestou ztratil. Já se ještě rozhlížím po krajině, zdálky objevuji moře. Nemá žádnou barvu, nejvíc připomíná mrtvolnou šeď, voda se nehýbe, přelévá se jako viskózní olej, je to pomalý mrtvý pohyb. Vše v té krajině má nádherné tvary, barvy černá, bílá, šeď. Ale vše je studené, bez energie, nikde žádný život. Připomíná mi to údolí smrti. Jsem na jedné straně ráda, že můžu jít za kamarádkou a odjet pryč, ale na druhé straně jsem fascinovaná krajinou, která se nachází na Jiném místě. Nevím jak jinak nazvat to místo, kde není život."
Rozhodně mě nepřekvapilo, že po návratu z nemocnice mi zavolala kamarádka z dětství, s kterou nejsem už dlouho v kontaktu.
Hezký den a dobré sny. Cantadora
