a slibovaná báseň Zpětnost

Charles Baudelaire: Zpětnost

Můj jasný Anděli, znáš výčitky a muka, 

znáš vzlykání, znáš pláč, znáš zdrcující stud,

znáš hrůzy půlnocí, znáš tyranii nud,

znáš úzkost u srdce, jež svírá čísí ruka?

Mů jasný Anděli, znáš výčitky a muka?

 

Můj dobrý Anděli, znáš nenávist a záští, 

znáš slzy, v nichž je žluč, znáš tvrdou pěst, znáš strach,

když Pomsta zavíří svým bubnem na poplach

a když nás ovládne jak vůdce v černém plášti? 

Můj dobrý Anděli, znáš nenávist a záští?

 

 Můj zdravý Anděli, znáš hrůzu Nemocnice,

kde podél velkých zdí se vlekou Horečky

jak smutní vyhnanci, jež vábí dvorečky,

kde vzácný paprsek by zahřál jejich líce?

Můj zdravý Anděli, znáš hrůzu Nemocnice?

 

 Můj krásný Anděli, znáš zkornatělé vrásky,

znáš hrůzu ze stáří, jež mení krásu v kost,

kdy v očích zatřpytí se pozdní oddanost,

v těch očích, ze kterých jsme pili nápoj lásky?

Můj krásný Anděli, znáš zkornatělé vrásky?

 

 Můj sťastný Anděli, jenž vznášíš se jak víla,

i David před smrtí by přál se ozdravět

v těch vzácných esencích, jež roníš jako květ!

Já chci jen, by jsi se za mne pomodlila,

můj sťastný Anděli, jenž vznášíš se jak víla.

 

 Krásné sny. Cantadora

 

Charles Baudelaire a jeho Květy zla

 Když vidím propukat démony u svých blízkých, sáhnu po knize Květy zla a útěchu nacházím v náhodně vybraných pasážích. Když propukají moje démony, medituji a odříkám jednoduchou meditaci; na nádech odříkám "Čistím se, výdech." Případně si při nádechu představuji temnotu, kterou vdechnutím podržím v sobě a na výdech ji proměňuji na zlatý prach světla. 

Teď jsem svědkem zápasu s démony u blízkého člověka; bude to asi zápas dlouhý a bolestivý.... náhodně otevřená stránka mi pomáha chápat, čím si lidé v takové chvíli prochází. Zůstat přítomná a provázející.

 Podělím se o část básně Nenapravitelné...

 

 

Charles Baudelaire:

 Květy zla

Nenapravitelné

II.

Vždy povšiml jsem si, jda kolem opery 

a za orchestru v světle svící,

jak víla na střeše, již zlatí večery,

má v ruce jasnou večernici.

Vždy povšiml jsem si, jda kolem opery,

jak Bytost ze světla a nejtenčího gázu

srazila k zemi Satana

v mém srdci, v divadle, jež cítí svoji zkázu, 

v tom chladném divadle je očekávána,

žel, vždycky nadarmo, ta Bytost s křídly z gázu!

... anebo znáte jeho báseň Zpětnost? Pro mě je vyznáním dobru, když Baudelaira pohlcují běsy. Dám ji na blog příště.

 Je příjemný den pozdního léta, pojďme si ho užít. Krásné sny. Cantadora

umění v bytech

Včera jsem navštívila výstavu umění. Snaha ukázat, jak může vypadat byt, když se obklopíte uměním byla lehká a opět je to něco nového. Žít bez nábytku, nebo s jeho minimem, ale obklopený uměním je další z možností, jaké prostředí vybuduji a v čem chci žít. Proč o tom píšu? Připadala jsem si trochu jako ve snu. Můj byt je přeplněný běžnými předmětmi, bezpečím, něčím známým, co sdílím s ostatními. Lidé se tady cítí dobře. Když jsem na návštěvě já, jsem v obyčejných domech jako doma. Známe předměty, stejný model zařízení. Výstava odkrývá co znamená žít a bydlet ve své jedinečnosti... Těch 5 bytů na dřeň odkrývá, kdo je majitel. Další krok v myšlení. Jen nevím, jestli se dlouhodobě budu cítit dobře v bytě, kde majitel tlačí do mé hlavy svoji jedinečnost. Miluji byty, z kterých dýcha domáckost, obyčejnost a pospolitost. Nikdo mi nevnucuje svoje JÁ všude a pořád. Ale setkání s konceptem jedinečného bydlení mě nutí přemýšlet: co se stane, když každý bude žít  jedinečný aspekt života na všech úrovních. Budu se cítit lépe? Otevře se má mysl něčemu nádhernému? Nebo mě to vezme pocit sounáležitosti s druhým? Anebo se rozpadnu do miliardy jedinečností bez šance udržet integritu a propojení s většinou? Nevím, ale cítím, že jsme vykročili do paradigmatu, který je bez jištění. Bez náruče starého domu mé babičky, obrázku anděla strážného a její staré židle, kde jsem ráda sedávala, když mi říkala svoje příběhy. Výstavě musím poděkovat, otevřela lavinu pocitů od akceptace až po naprostý odpor dekadence. A asi o tom to mělo být. Krásné sny. Cantadora