Na břevnovském hřbitově přišla ke mě starší dáma a chtěla vědět, jestli ji neřeknu, kde je hrob arciopata Jana Opaska. Sice jsem to nevěděla, ale intuitivně jsem ho po krátkém hledání našla. Byl to hezký pocit, hrob byl přesně takový, jak by měl vypadat. Mou pozornost upoutala krásná červená růže a měkký paprsek světla dopadající na hrob. Ta chvíle byla dojemná. O Janu Anastázovi Opaskovi vím jenom to, co jsem si o něm přečetla, slyšela o něm v pořadu českého rozhlasu. Když jsem stála vedle hrobu, protože mě tam dovedla otázka neznámé ženy, cítila jsem, že je to přesně místo, kde chci být na hřbitově a vzpomínat na své rodiče. Protože otec s mámou mají hrob 800 km daleko... a nemůžu tam jezdit jak bych chtěla. Je fajn, že jsem našla místo, kde můžu pobýt s mrtvými a cítit krásu života.
P.S. Můžu chodit k vám pane opate?
Hezké sny na Dušičky. Cantadora
