pár vzpomínek na léto

Údiv nad barvami moře.
 

Jak přátelství dokáže zahřát u srdce.

Jak nádhera rána a večera vlévají radost do žil.

Jak moře inspiruje k psaní haiku. 

 

Loď klouže lehce,

s větrem jsem zadobře.

Strach pomine.

Hezké sny. Cantadora

komplex okupace

 Blíží se 21.8., výročí okupace. Bylo mi jedenáct, když jsem se probudila a máma nám dětem řekla památnou větu: "Děti,  bude válka." 

Nakonec to tak nebylo,  místo války sme zažili okupaci, která trvala dlouhé roky. Až do odsunu sovětských vojsk 30. 6. 1991. Kdo žil v té době chápe, že jsme nerozlišovali národnosti, protože součástí okupačných vojsk byli vojáci z různych republik SSSR. 

Netušila jsem, jak to zasáhlo moji dětskou duši. Má to důsledky. Ovládá mě teď komplex okupace, pocity úzkosti a strachu, které jsem jako dítě odštěpila.

Už pár měsíců léčim nedůvěru k lidem, kteří neudělali nic, aby se postavili za naši zemi. Lidi z bývalého Sovětského svazu, kteří už zapoměli, že byli součásti společenství, i když se rozpadlo, ale nesmylo zodpovědnost za lhostejnost. Za nezájem a lhostejnost, s kterou nechali, ať žijeme a vyrůstáme za přítomnosti lidí, které jsme k nám nepozvali. Přišli sem a chovali se jakoby jim naše země patřila. Některé věci se mi vrací a jakoby se opakovali.

Jsem vděčná za evropanství, směr kterým jsem se vydali. Za NATO, kam patříme. Jsme vděčná za mírnou a laskavou povahu našich lidí, humor, kterým zvládáme mnohé krize. Za to že dodržujeme základní pravidla slušnosti, máme v sobě soucit a cit pro spravedlnost. Za to, že jsme civilizovaní a problémy řešíme domlouváním a smlouvami, které dodržujeme. 

Vím, že jednou poléčím svoji historickou paměť, cizí lidé neovládnou náš život. Stojíme před změnami paradigmatu, v kterém řešení konfliktů válkami jednou skončí v propadlišti dějin. Člověk může změnit svoji agresi a transformovat na spolupráci. Velmi potřebujeme jako lidi vyrůst. Ale růst bolí. Občas velmi.

 S láskou a nadějí přeji dobrou noc. Hezké sny. Cantadora