To jsem odposlechla z rozhovorů lidí mluvících do mobilu za 30 minut jízdy tramvají 8 s přestupem na tramvaj 20.
Sedím v tramvaji 8, za mnou sedí podle hlasu mladá žena, která zdvořile mluví do mobilu, nezvyšuje hlas. Ale v hlase cítím napětí
jak se ovládá... "Jak to, že jsi tam sám, když pozvánku jsme dostali
oba, proč jsi mi to neřekl? Ty tam nejsi sám? Ty se za mně stydíš? Ty
někoho máš?" Pomlka, asi mluví druhá strana. Odpověď ženy za mými zády:
"Já můžu, jsem ve tramvaji, řekni kam mám přijít, mám čas. Vždyť jsme
se domluvili. Ne, nechci to takhle, řekni kde se uvidíme, přijedu."...
Cítím
smutek. Milá moje, cítím s tebou. Vím jaké to je, když muž nemiluje a
přitom ty by si mu dala celé své srdce. Ale není komu, protože muž na
druhé straně tě nechce. Jenom to ještě nechceš vidět, podívat se pravdě
do očí. Tahle bolest z odmítání je horší. Utíkej, určitě je někde muž,
který tě může milovat hezky s přijetím všeho, kdo jsi a co nabízíš.
Když
jsem vystupovala, otočila jsem se. Uviděla jsem mladou ženu, krásnou, jednoduše a vkusně oblečenou, štíhlou, s vráskou na čele a srdci.
Přestupuji
do tramvaje 20. Na sedadle pro jednoho sedí žena v etno oblečení, asi
taková tichá, něžná, se skrytým půvabem. Za chvíli slyším v poloprázdné
tramvaji její hlas: "Nenene, co to říkáš! A nutíš mně křičet, ty neslyšíš,
co ti říkám. Přestaň se zastávat ostatních. Chci aby si podržel mě.
Proč jednou nestojíš za mnou, abych cítila, že mě máš rád takovou jaká
jsem. Nemusím vše zvládat sama bez podpory, už nemůžu..." V tom
momentě jsem vystoupila.
Cestovala jsem tramvajemi plné ženského trápení, bolesti z nenaplněných vztahů, ztracených možností, které muži nejsou schopni naplnit.
Zároveň
se zamýšlím nad mocí mobilů. Prolomili hranici toho, co lidi na sebe
veřejně odkrývají. Je málo bezpečí v komunikaci ve veřejném prostoru. Nedodržujeme základní zásady ochrany. Opravdové city patří srdci,
očím a uším toho/té, komu/které se vyznáváme ze svých starostí a
radostí. Neposílejme je dál cizím lidem. Ten smog emočních výkřiků je
stresující... Co všechno v nás spouští? Co pak posíláme dál my? Jak s tím zacházet, aby se člověk nezatvrdil vůči trápení člověka blížného?
A přidávám ze stránek www. macrobios s povolením Zuzky T. její zážitek z tramvaje:
V sobotu jsem si neplánovaně dopřála bobříka odvahy. Lehce po poledni jedu tramvají domů. Za mne si sedá mladá maminka a u ní stojí asi dvouletá holčička, usedavě pláče. Maminka nasadí tvrdý výchovný tón, dost hlasitý (ať ostatní vidí, že to "zvládá") : "Co si myslíš, že tím získáš? Pláčem si nic NEVYNUTÍŠ!" Přitvrzuje, hlas je mrazivě přísný. Je mi zle spolu s tou holčičkou. "Mami, mami, mami," vzlyká a natahuje k ní ruce. "Řekla jsem ti jasně, že takhle to nepůjde. PŘEMÝŠLEJ, co se po tobě chce!" No fuj!! Když pláču já, nemám šanci přemýšlet ani jako dospělá, natož jako malé dítě. Scénka pokračuje, pořád dokola - přemýšlej, pláč,.... tři zastávky, čtyři. A dost! OK Zuzi, nádech, výdech a hlavně klid!! Otáčím se. "Dobrý den. Vím, že to není moje věc, ale nedá mi to. Dělám psychoterapii (nelhala jsem, jen jsem neřekla, z které strany). Jak můžete chtít po malém plačícím dítěti, aby přemýšlelo?! Vaše chování by mělo být trestné." Paní se na mě překvapeně dívá : "To nemyslíte vážně?" "Naprosto." Otáčím se zpět, je mi horko. Za mnou ticho, i holčička přestala plakat. Ptá se maminky, co jsem chtěla. Ona si jí bere na klín a mírným hlasem jí říká, že se mi nelíbilo, jak se k ní chová. V duchu před ní smekám, že přiznala pravdu. Dává malé vysmrkat a něžným hlasem si povídají, co vidí za oknem. Trochu se mi ulevilo, trochu mi bylo smutno. Že už od mala se po nás chce, abychom vše chápali a plnili zadání neadekvátní našim možnostem, schopnostem, potřebám a touhám. A s touhle výbavou hurá do života... A ještě za to máme být vděční... Ráda bych napsala něco veselejšího, ale tentokrát to nejde...
S láskou k tomu, jaké to je. Hezký den. Cantadora
