dialog 4.

Tak Persefoné, nebudeme mluvit o mužích, abys nebyla smutná, připadám si vždycky trochu jako když beru dítěti víru v Mikuláše. Já jsem racionální člověk, a to jediné pomáhá žít a vždy mne to vytáhlo ze šlamastyky, neber mi to, prosím, já Ti nebudu brát Tvou víru v jednotu obou částí. Zamilovala jsem v životě mockrát a vždy to bylo na principu kyvadla, o kolik se vychýlilo na stranu štěstí, o tolik se přehouplo na stranu pekla. Zářit se dá, když člověk vidí, že postavil dítě do života, namaluje dobrý obraz, přijde na nový skvělý nápad, uplete báječný svetr, upeče skvělý koláč, někdo mu dá najevo, že je pro něj důležitý, zbaví se bolesti, překoná sám sebe, dostojí svým povinnostem - to je můj život, muži v něm jsou jen komplikace, iluze, drogy, za které se zatraceně ošklivě platí. Máme sposutu jiných témat k povídání, nemusíme se tím zaobírat. Mne to nijak netrápí, ani se mne to nedotýká, mám v této věci jasno. Vím dobře, proč se jich, pokud mne oni sami nějak neobelstí, straním. Čas, v němž měly tyto záležitosti místo, je pryč, poslední třetina života má pro mne jiné úkoly než se trápit s mužskými a být směšná sobě i druhým. Ahoj tvoje D.