Milí snící, tady je pohádka o Modrovousovi. Mám k tomu několik důvodů, proč jsem to udělala. První je, že jsem v pátek viděla v Dejvickém divadle výbornou hru O Modrovousovi. Ta hra byla tak úžasná, že jsem si v sobotu večer přečetla v knize Ženy, které běhaly s vlky, analýzu této pohádky. A abych to v neděli dokončila, v příloze MFD jsem dnes četla rozhovor se spisovatelem Vieweghem, který mluví jak o Modrovousovi, tak o knize Ženy, které běhaly s vlky. Tak jsem si v tom chtěla udělat jasno a začnu pohádkou o Modrovousovi. Budu pokračovat ale dál, protože Modrovous je postava, kterou nosíme v sobě. Nebudu to zjednodušovat a dávat tuto nálepku jenom mužům .
http://pohadky.org/index.php?co=pohadka&pohadka=577
Modrovous
Bratři Grimmové
jednom hlubokém černém lese žil v jednom domě muž, který měl tři syny a krásnou dceru. Jednoho dne přijel k jeho domu zlatý kočár, tažený šestispřežím a doprovázený množstvím sloužících, ze kterého vystoupil král a muže požádal, aby mu dal svou krásnou dceru za ženu. Otec se zaradoval, že má dcera takové štěstí, a tak bez váhání souhlasil. Však také nebylo co takovému nápadníkovi vytknout; snad jen to, že jeho plnovous měl modrou barvu, takže z toho měl člověk malého leknutí vždy, když na něj pohlédnul. Toho se zprvu polekala také nevěsta a zdráhala se na takovou svatbu kývnout, ale po otcově domluvě nakonec souhlasila. Ale protože ji ten podivný strach neopustil, šla za svými třemi bratry, vzala je stranou a řekla: „Milí bratři, když mě uslyšíte volat o pomoc, ať jste, kde jste, nechejte všeho a ujíždějte mi na pomoc!“ To jí bratři rádi slíbili a na rozloučenou ji políbili: „Měj se pěkně, milá sestro. Jakmile uslyšíme tvoje volání o pomoc, skočíme na koně a jsme hned u tebe.“ Potom dívka nasedla do kočáru k Modrovousovi a jeli pryč. Na zámku to bylo všechno tak vznešené a plnili jí každičké přání. Inu, byla by opravdu šťastná, jen kdyby si mohla zvyknout na králův modrý plnovous; ale vždy, když ho uviděla, posedl ji děs.
Běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
Jednoho dne Modrovous řekl: „Musím se vydat na cesty, tady máš klíče od celého zámku, můžeš vše otevřít a prohlédnout si to, jen tu komnatu, ke které patří tento zlatý klíček, ti zakazuji, jestli ji otevřeš, bude tě to stát život.“ Královna vzala klíče a slíbila muži poslušnost. Když odjel, procházela se zámkem a otvírala jedny dveře po druhých a viděla tolik bohatství a nádhery; jako by to někdo snesl z celého světa. Nakonec nezbyla než ta zakázaná komnata, jejíž klíč byl ze zlata, a proto si myslela, že je tam ukryto to na světě nejcennější, a začala ji trápit zvědavost. Raději by vše to ostatní neviděla, jen kdyby věděla, co je v té zakázané komnatě. Nějaký čas své zvědavosti odolávala, ale ta byla nakonec silnější, a tak jednoho dne vzala zlatý klíč a šla ke dveřím. „Kdopak to uvidí, že jsem ji otevřela?“ řekla si: „Jen tam nakouknu.“ Jenomže, když se dveře otevřely, vytekl jí v ústrety proud krve a na stěnách visely mrtvé ženy, z některých zbyly už jen kostry. Tak strašlivě se polekala, že dveře okamžitě zabouchla, ale přitom jí vypadl klíč z ruky a spadl do krve. Ihned ho zvedla a chtěla očistit, ale bylo to marné, když ho na jedné straně vyčistila, objevila se krev na druhé; celý den zkoušela všechno možné, ale bylo to marné, krve se nezbavila.
Druhý den se Modrovous vrátil a první, co bylo, že od ní žádal klíče. Královnino srdce tlouklo, když mu podala svazek klíčů, neboť doufala, že nezpozoruje, že zlatý klíč chybí. Ale král všechny spočítal a když byl hotový, řekl: „Kde je ten od tajné komnaty?“ Přitom se jí díval do obličeje, až zčervenala a řekla: „Je někde nahoře, založila jsem ho, ráno ho najdu.“ „Jdi raději hned, milá ženo, budu ho ještě dnes potřebovat!“ „Ach, chtěla jsem ti říct, že jsem ho ztratila někde v seně, musím ho nejprve najít.“ „Neztratila si ho!“ řekl Modrovous hrozivě: „Schovala jsi ho, aby zmizely krvavé skvrny, neboť jsi překročila můj zákaz! Ale teď se dovnitř podíváš, i když asi nechceš!“
Tak musela ubohá královna přinést klíč, na kterém byly skvrny od krve. „Nyní se připrav na smrt, zemřeš ještě dnes.“ řekl Modrovous, přinesl si velký nůž a vedl ji do Krvavé komnaty. Královna prosila: „Dovol mi se před smrtí pomodlit.“ „Jdi, ale pospěš si, nebudu tu na tebe dlouho čekat.“ Tak běžela vzhůru po schodech do své komnaty a oknem volala, jak nejhlasitěji uměla: „Bratři, moji milovaní bratři, přijeďte a pomozte!“ Ti zrovna seděli v lese a popíjeli chladivé víno, když ten nejmladší řekl: „Zdá se mi, že jsem slyšel hlas naší sestry. Na koně! Musíme jí na pomoc!“ Tak bratři nasedli na koně a ujížděli jako bouře za sestrou.
Zoufalá královna zatím klečela na kolenou a modlila se, když tu zdola zavolal Modrovous: „Tak co, budeš už hotová?“ Slyšela, jak si dole o schod brousí nůž, vyhlédla ven, ale neviděla v dálce nic, než jen prach zvířený kopyty koní. Tak zavolala ještě jednou: „Bratři, moji milovaní bratři, přijeďte a pomozte!“ A Modrovous opět zavolal: „Jestli hned nepřijdeš, tak si pro tebe dojdu, nůž mám už nabroušený!“ Opět vyhlédla ven a uviděla své tři bratry, jak ujíždějí po poli, jakoby letěli ptáci, a tak zavolala v nejvyšší nouzi potřetí a ze všech sil: „Bratři, moji milovaní bratři, přijeďte a pomozte!“ A nejmladší bratr byl už tak blízko, že mohla slyšet jeho hlas: „Jen klid sestro, ještě okamžik a jsme u tebe.“ Modrovous ale zavolal: „Už ses pomodlila dost, nebudu déle čekat, jestli nepřijdeš, jdu si pro tebe!“ „Ach, ještě se musím pomodlit za moje tři bratry!“ Ale na to král neslyšel, vyšel po schodech nahoru, ubohou královnu popadnul a táhnul ji dolů.
Zrovna ji chytil za vlasy a chtěl jí vrazit nůž do srdce, když bratři vyrazili dveře a vrazili dovnitř. Sestru mu vyrvali z rukou a potom vytáhli své šavle a zabili ho. Mrtvého Modrovouse pak pověsili do Krvavé komnaty k ostatním ženám, které zabil. Sestru pak vzali se všemi Modrovousovými poklady domů.
Bratři Grimmové
jednom hlubokém černém lese žil v jednom domě muž, který měl tři syny a krásnou dceru. Jednoho dne přijel k jeho domu zlatý kočár, tažený šestispřežím a doprovázený množstvím sloužících, ze kterého vystoupil král a muže požádal, aby mu dal svou krásnou dceru za ženu. Otec se zaradoval, že má dcera takové štěstí, a tak bez váhání souhlasil. Však také nebylo co takovému nápadníkovi vytknout; snad jen to, že jeho plnovous měl modrou barvu, takže z toho měl člověk malého leknutí vždy, když na něj pohlédnul. Toho se zprvu polekala také nevěsta a zdráhala se na takovou svatbu kývnout, ale po otcově domluvě nakonec souhlasila. Ale protože ji ten podivný strach neopustil, šla za svými třemi bratry, vzala je stranou a řekla: „Milí bratři, když mě uslyšíte volat o pomoc, ať jste, kde jste, nechejte všeho a ujíždějte mi na pomoc!“ To jí bratři rádi slíbili a na rozloučenou ji políbili: „Měj se pěkně, milá sestro. Jakmile uslyšíme tvoje volání o pomoc, skočíme na koně a jsme hned u tebe.“ Potom dívka nasedla do kočáru k Modrovousovi a jeli pryč. Na zámku to bylo všechno tak vznešené a plnili jí každičké přání. Inu, byla by opravdu šťastná, jen kdyby si mohla zvyknout na králův modrý plnovous; ale vždy, když ho uviděla, posedl ji děs.
Běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
Jednoho dne Modrovous řekl: „Musím se vydat na cesty, tady máš klíče od celého zámku, můžeš vše otevřít a prohlédnout si to, jen tu komnatu, ke které patří tento zlatý klíček, ti zakazuji, jestli ji otevřeš, bude tě to stát život.“ Královna vzala klíče a slíbila muži poslušnost. Když odjel, procházela se zámkem a otvírala jedny dveře po druhých a viděla tolik bohatství a nádhery; jako by to někdo snesl z celého světa. Nakonec nezbyla než ta zakázaná komnata, jejíž klíč byl ze zlata, a proto si myslela, že je tam ukryto to na světě nejcennější, a začala ji trápit zvědavost. Raději by vše to ostatní neviděla, jen kdyby věděla, co je v té zakázané komnatě. Nějaký čas své zvědavosti odolávala, ale ta byla nakonec silnější, a tak jednoho dne vzala zlatý klíč a šla ke dveřím. „Kdopak to uvidí, že jsem ji otevřela?“ řekla si: „Jen tam nakouknu.“ Jenomže, když se dveře otevřely, vytekl jí v ústrety proud krve a na stěnách visely mrtvé ženy, z některých zbyly už jen kostry. Tak strašlivě se polekala, že dveře okamžitě zabouchla, ale přitom jí vypadl klíč z ruky a spadl do krve. Ihned ho zvedla a chtěla očistit, ale bylo to marné, když ho na jedné straně vyčistila, objevila se krev na druhé; celý den zkoušela všechno možné, ale bylo to marné, krve se nezbavila.
Druhý den se Modrovous vrátil a první, co bylo, že od ní žádal klíče. Královnino srdce tlouklo, když mu podala svazek klíčů, neboť doufala, že nezpozoruje, že zlatý klíč chybí. Ale král všechny spočítal a když byl hotový, řekl: „Kde je ten od tajné komnaty?“ Přitom se jí díval do obličeje, až zčervenala a řekla: „Je někde nahoře, založila jsem ho, ráno ho najdu.“ „Jdi raději hned, milá ženo, budu ho ještě dnes potřebovat!“ „Ach, chtěla jsem ti říct, že jsem ho ztratila někde v seně, musím ho nejprve najít.“ „Neztratila si ho!“ řekl Modrovous hrozivě: „Schovala jsi ho, aby zmizely krvavé skvrny, neboť jsi překročila můj zákaz! Ale teď se dovnitř podíváš, i když asi nechceš!“
Tak musela ubohá královna přinést klíč, na kterém byly skvrny od krve. „Nyní se připrav na smrt, zemřeš ještě dnes.“ řekl Modrovous, přinesl si velký nůž a vedl ji do Krvavé komnaty. Královna prosila: „Dovol mi se před smrtí pomodlit.“ „Jdi, ale pospěš si, nebudu tu na tebe dlouho čekat.“ Tak běžela vzhůru po schodech do své komnaty a oknem volala, jak nejhlasitěji uměla: „Bratři, moji milovaní bratři, přijeďte a pomozte!“ Ti zrovna seděli v lese a popíjeli chladivé víno, když ten nejmladší řekl: „Zdá se mi, že jsem slyšel hlas naší sestry. Na koně! Musíme jí na pomoc!“ Tak bratři nasedli na koně a ujížděli jako bouře za sestrou.
Zoufalá královna zatím klečela na kolenou a modlila se, když tu zdola zavolal Modrovous: „Tak co, budeš už hotová?“ Slyšela, jak si dole o schod brousí nůž, vyhlédla ven, ale neviděla v dálce nic, než jen prach zvířený kopyty koní. Tak zavolala ještě jednou: „Bratři, moji milovaní bratři, přijeďte a pomozte!“ A Modrovous opět zavolal: „Jestli hned nepřijdeš, tak si pro tebe dojdu, nůž mám už nabroušený!“ Opět vyhlédla ven a uviděla své tři bratry, jak ujíždějí po poli, jakoby letěli ptáci, a tak zavolala v nejvyšší nouzi potřetí a ze všech sil: „Bratři, moji milovaní bratři, přijeďte a pomozte!“ A nejmladší bratr byl už tak blízko, že mohla slyšet jeho hlas: „Jen klid sestro, ještě okamžik a jsme u tebe.“ Modrovous ale zavolal: „Už ses pomodlila dost, nebudu déle čekat, jestli nepřijdeš, jdu si pro tebe!“ „Ach, ještě se musím pomodlit za moje tři bratry!“ Ale na to král neslyšel, vyšel po schodech nahoru, ubohou královnu popadnul a táhnul ji dolů.
Zrovna ji chytil za vlasy a chtěl jí vrazit nůž do srdce, když bratři vyrazili dveře a vrazili dovnitř. Sestru mu vyrvali z rukou a potom vytáhli své šavle a zabili ho. Mrtvého Modrovouse pak pověsili do Krvavé komnaty k ostatním ženám, které zabil. Sestru pak vzali se všemi Modrovousovými poklady domů.
Konec pohádky. V dalším příspěvku se dostanu k tomu, co ta pohádka představuje na úrovni našich archetypů.
Hezký večer.
Žádné komentáře:
Okomentovat