tekuté písky

Sen: Žena na poušti vidí startovat UFO, je to neidentifikovatelný útvar. Start probíhá jako vlnění energie. Vlnění štěpí písek na jemný prášek a proměňuje barvu písku na celé barevné spektrum. Písky začínají téct směrem  k ní a rozšiřují se pouští. Cítí, že když se dostanou vlny tekutých písků k ní, utopí se. Není žádná naděje na záchranu.

Sen v ženě vyvolá pocit - překvapení,  naléhavost situace, která nemá řešení a je neznámá. Opožděně v ní vyvolá  strach.
Tekuté písky jsou podle Betty Bethards v knížce Snář - symboly pro sebeporozumění výrazem pro strach, který snící svírá a nese jej všude, kam jde.
Snící neměla přístup ke svému strachu, byla překvapená  výkladem. Navenek působila velmi odvážně. Sen o tekutém písku odstartoval její snahu podívat se na svůj strach. Postupně se v jejím životě začal odkrývat. Bylo to hodně bolestivé. Vzpomněla si , jak se bála rodičovského trestu. Dokázala to překonat únikem do fantazie.  Přestavovala si sebe jako odvážnou kosmonautku, pilotku, prezidentku. Hádky, konflikty rodičů, nároky které na ní jako malé dítě rodiče nakládali, se vracely postupně. Snící vzpomínala na ten těžký pocit ochromení a strachu, který ji svazoval ruce a nohy. Postupně strach spoutala a vytěsnila.
Navenek se jí povedlo stát se emancipovanou a odvážnou dívkou a později silnou ženou.
Až sny začali říkat něco jiného. Tento byl první, který odstartoval téma strachu.
Vnitřní strach se nedá udržet celoživotně v nevědomí. Snící se učí postupně důvěřovat svým snům, brát  vážně symbol tekutých písků. Už delší dobu hledá cestu k hluboce ukrytému strachu.
Neodolala jsem tomu kreativnímu zobrazení symbolu pro strach: TEKUTÉ písky. A kdo jej nezná? Dokonce i Nebojsa šel hledat strach do světa.
Zen říká, když máš z něčeho strach, tak se na to podívej přímo. Snící začala být velmi citlivá k sobě. Začala se dívat na svůj strach. Uvědomila si, jak se nemá ráda. Nutí se k výkonům, které ji vyčerpávají. Jde do aktivit, které jí stojí mnoho sil a energie, jenom aby neukázala strach. Cítila  únavu, nesla v sobě strach, který ji tlačil dolu, ztrácela oporu pod nohami. To vše proto, aby necítila svoji slabost a bezmoc.
Jsme ve fázi, že snící sundala masku odvahy, aby našla to, co doopravdy potřebuje. Je teď  schopná živit a láskyplně opečovávat svoji bojácnou holčičku. Narovnává tak proces, když  nelidsky nutila svoji dospělou ženu necítit ohrožení, které v práci i doma popírá.

Dobrou noc. Cantadora

nešťastný den Japonska

Dnes píšu po zprávách o zemětřesení v Japonsku.  Plakala jsem, když jsem viděla takové obrovské neštěstí a  taky proto, že 70letá krásná Japonka řekla do televize, jak se bojí..  To co se stalo, se netýká jenom Japonska, týká se to celé matky Země.
Můj poslední článek byl věnovaný  Japonsku, šťastnému období Edo. 
... virtuálně se přátelím s fotografy, kteří vystavují své fotoalbumy na Picase a občas si stahuji jejich fotografie japonské krajiny. Večer chodím spát čas od času tak, že se podívám, jestli Miki a jiní z a Japonska nenafotili něco přes den...  a dívám se na  přírodu, parky, zahrady, protože neznámý/á Miki fotí zásadně jenom přírodu své země. Vzájemně jsem se přidali k oblíbeným fotografům a víme o sobě to, co sdělují naše fotografie o přírodě: mé fotografie o české přírodě a  fotografie mých japonských přátel přibližují nádheru japonských zahrad a zkrocené přírody. Ano, dnes jsem plakala, když jsem viděla jak se vymkla zpod kontroly a vzala si zpět to, co ji patří.
Pokora, pokora. Občas to tak bolí... ale je to lekce, kterou si znovu a znovu musíme zopakovat, abychom si uvědomili, že jsem tady jenom hosté.
Japonci jsou k úctě a pokoře vychovávaní od dětství, možná je k tomu vede i to vědomí, že bydlí na ostrovech, kde jsou na zemětřesení zvyklí. I tak, dnes se stalo něco, co nikdo nečekal a s čím se budeme muset naučit žít. Píše se nový oddíl historie. I pro nás, to ještě jenom pochopíme, protože dnes už platí, že když se stane něco na jednom konci světa, do hodiny to ví už celý svět. Týká se a ovlivní to nás všechny.
P.S. ... před dvěma týdny bylo takovéhle obrovské zemětřesení na Novém Zélandu. A skoro ve stejné době tam zachraňovali uvízlé kytovce na pobřeží.  V Americe tento týden nevěděli co s uhynulými sardinkami u pobřeží. Důvod jejich hromadného úhynu zůstává nevysvětlený, stejně jako na nový rok hromadný úhyn ptáků v Americe (zpráva z internetu: Americkým ornitologům nedává spát masový úhyn několika tisíc kosů v malém městě Beebe ve státě Arkansas, k němuž došlo během Silvestra. Z nebe na zem spadlo přes 3000 ptáků a odborníkům se stále ještě nepodařilo určit přesnou příčinu jejich chování. Následně se několikrát zopakoval i na jiných místech světa). Racionalisti mi teď asi oponují, že míchám dohromady věci, které k sobě nepatří. I tak, něco se děje. Jaké nám unikají souvislosti? A co znamenají tragédie hromadných úhynů zvířat? I kdyby to mělo logické vysvětlení, tak bych po něm toužila, sem s ním. Protože vše se vším souvisí. Dobrou noc Miki. Myslím na tvé fotografie, jaké budou, až se z toho  tvoje země probere ... a vůbec, jsi v pořádku?


...

šťastné období Edo

Našla jsem na internetu:  "V šťastném období Edo, jak nazývají Japonci ve své historii epochu rozkvětu v letech 1603–1867, se neválčilo a řada obyvatel měst rychle zbohatla. Nicméně společnost byla rozdělená do kast: nejvýše na společenském žebříčku stála císařská rodina a vojenská aristokracie, pod nimi rolníci pěstující rýži, ještě níže řemeslníci a mezi nejspodnější vrstvy se počítali obchodníci, kteří nic nevyráběli, ale jen prodávali…

V době prosperity však mnozí prodejci nashromáždili značné finanční prostředky, ale společenské konvence jim neumožňovaly, aby svoje bohatství mohli dávat na obdiv, v opačném případě jim hrozila konfiskace majetku a smrt. Nemohli si tedy pořizovat honosné stavby a často se obávali obklopovat se i luxusní módou a řemeslnými výrobky, aby nevyvolali dojem rozmařilého života. Takže přebytečné peníze, kterých bylo stále více, rozhazovali při všem, co souviselo s jejich vlastním povyražením a požitkářstvím. A sex byl toho pochopitelně součástí. Ve velkých japonských městech, jako bylo Edo (dnes nazývané Tokio), Kjóto či Ósaka, vznikaly na počátku 17. století zábavní čtvrti, které by mohly směle konkurovat pařížskému Montmartru kolem roku 1900. Fungovaly po celá staletí a konec jim přivodil až v roce 1958 oficiální zákaz prostituce. V nich žily nejen běžné kurtizány, ale i tzv. gejši, společnice a umělkyně, hráčky na citeru nebo tanečnice, které se prodeji sexu nevěnovaly, ale naopak se díky své kráse, svým znalostem na poli zábavy i uměleckému nadání stávaly velkými hvězdami, srovnatelnými se slávou bojovníků-samurajů nebo herců divadla kabuki, jejichž popularita by se dala srovnat s kultem hvězd Hollywoodu."

V šťasném období Edo si cenila společnost práce, která něco vytváří.   Líbí se mi, že sex pěstovali jako umění. Umění gejši je pro naši konzumní společnost nepochopitelné a fascinující.  Jaký kontrast s boxy pro ženy ve vykřičených čtvrtích, které stojí ve výloze jako zboží. Žijeme v době, kdy obchodníci bohatnou nejrychleji, obchod s bílým masem je realitou. Doba, která začne znehodnocovat ženu, se začne vzdalovat od své prosperity. Protože žena je bohatství, prosperita, žena je život. Zítra je mezinárodní den žen. Co znamená pro nás samotné?  Cantadora

hádka versus konflikt

P.S. teď jsem mluvila s kamarádkou o konfliktu a pochopila jsem, proč je tak těžké mluvit a uvědomit si o čem je konflikt. Čeština nevnímá jasně rozdíl mezi konfliktem a hádkou. Při naší debatě se jí významy obou slov zdály stejné.
O konfliktu jsem psala v předchozím článku. Na rozdíl od konfliktu Hádka není konstruktivní konflikt, je to slepé vybití hněvu, kde se nedodržují pravidla boje - vytahují se všechny staré křivdy, dávají se rány pod pás a destruktivní hněv se používá proti partnerovi - hádka nemá za cíl pochopit druhou stranu, ale vyhrát nad ní. Hádka slouží k snižování hodnoty toho druhého. Vyhraná hádka v nás dočasně snižuje agresi, ale vzápětí potřebujeme ještě silnější impulzy na uklidnění a používá manipulaci na ovládnutí toho, s kým jsme se hádali. Neslouží k růstu, ale k manipulaci. Konflikt je životadárný proces, hádka je jeho slepá odnož.
Cantadora

amplifikace

Pro zájemce o práci se sny chci vysvětlit jeden pojem, který při práci pravidelně využívám. AMPLIFIKACI. Co je to amplifikace? Kdysi jsem si  zaznamenala při studiu co je amplifikace tuto definici, bohužel bez autora. Tímto se mu omlouvám, ale děkuji za úplně nejpřesnější definici, kterou tady uvádím.

"Konkrétní archetyp se vymyká definici. ... Způsob výkladu, který nás přibližuje k pochopení archetypu, se nazývá amplifikace. Amplifikace, neboli "zesilování", se provádí hledáním co nejbohatšího spektra možných asociací a konotací, které se vztahují k pomyslnému středu, významovému jádru archetypu, kolem něhož kroužíme. Asociace můžeme čerpat z široké palety pohádek, mýtů i typických životních událostí. Opisováním kruhu různými obrazy začíná posluchač tušit významové jádro a začíná se mu "rozsvěcet" - ve vědomí mu vystupuje to, co mají všechny zmíněné obrazy společného, z čeho čerpají svou příbuznost. Právě amplifikací se tušení nejasného praobrazu proměňuje v živoucí jistotu...  Nedá se říci, že by se obraz zostřoval, ale spíše prohluboval, přičemž dno oceánu zůstává stále v nedohlednu. Hloubku nevědomí nelze změřit olovnicí."

Při práci se snem posilujeme nějaký symbol, abychom se dostali k emočnímu jádru v symbolu ukrytý. V jádru leží konflikt a tak odhalíme konflikt a zjistíme, že v jeho jádru leží  strach ze ztráty lásky. Pracujeme pak dále psychologicky se strachem, ale přehlížíme téma KONFLIKT. 

Konflikt nás drásá, bojíme se ho a snažíme se mu vyhnout. Chceme žít jednostranně, vyhnout se konfrontaci a střetu. Chceme lásku, proto se vyhýbáme všemu, co by tuto lásku ohrozilo. Nevidíme zisky z konfliktu jenom ztráty. Naše společnost je nastavena na obcházení konfliktů jako něčeho nepatřičného. Ale bez konfliktu není růst. 

Když vyřešíme čeho se bojíme (s partnerem při vínku probereme svůj strach z toho, že nás nebude mít rád... a pak mu jemně vysvětlíme co si přejeme, aby dělal/nedělal),  nadále zůstává nevyřešeno téma našeho vztahu ke konfliktu. Při dalším střetu dvou protichůdných sil se konsteluje nový Konflikt. My budeme řešit obsah konfliktu, ale ne proces konfliktu. Je to jako ochutnávat nové jídlo, když zjišťujeme z čeho se jídlo skládá, ale nezjistíme recept, jak bylo jídlo připraveno.

Slýchám často a hrdě prohlášené věty typu: v životě jsem neměl konflikt, ta je k ničemu, je konfliktní. S tím nikam nejdu, to bude zase konfliktů...

Jo, jo, ceníme si svého klidu.

Základní vzorce stagnace versus růstu zůstávají přikryté příběhy o konfliktech, které se skládají z mnoho ingrediencí. Neoceníme zisk z konfliktu samotného:
- to že jsme vyrostli,
-dozráli,
- stali se moudřejšími,
- zralejšími,
- našli odvahu integrovat,
- amplifikovat  nevědomé, ale důležité v nás.
Zatím na konflikt nepohlížíme z pohledu zisků, ještě jsme nerehabilitovali jeho kvality. Ve snech je základním kamenem příběhu KONFLIKT. Stejně jako sen, tak i konflikt musíme rehabilitovat a ukázat jeho zdravou a oživující funkci.

Obraz snu se potřebuje energeticky vybít. Tím ztrácí nutkavý charakter. Nastupuje léčivý aspekt snu. Spočívá v přijetí vytěsněných emocí uvolňujících nové potřeby a emoce důležité pro život. Stejně jako to probíhá při konfliktech, které jsou vedeny konstruktivně. A o tom je i amplifikace.

Dobré sny. Cantadora

bye bye únor

Nevím jak líp se loučit s únorem, než  výňatkem z mejlu mé nové známé Kateřiny, kterou jsem poznala na semináři žen, věnovaný paměti babiček. Mimo jiné mi do mejlu napsala:

"... únor je únavný měsíc. Všechno živé očekává příslib jara a ono stále nikde, protože je teprve půlka zimy. Dřív se v zimě asi víc odpočívalo. Teď máme pocit, že musíme fungovat jako v létě. Ono to prostě nemá cenu lámat přes koleno. Na co myslím? Právě na tohle, protože mám pocit, že toho stíhám málo. Melu to v sobě kolem dokola, přitom si ale uvědomuji vděčnost za všechno, co mám a co jsem schopná cítit. Takže chodím sama ven, kde se sama necítím, protože jsem mezi stromy, ptáky, mraky a něčím dalším. Pak jedu do města do davu lidí, kde se opravdu dokážu cítit krásně sama. Asi jsem praštěná, ale zatím nikomu neškodím, tak co...."

Jako bych to prožívala taky, jenom jsem to nenapsala já. Je mi líto, že končí něco, co si člověk sám nevymyslí, to je nabídka ze švédského stolu Matky přírody. Nálada-nenálada zvaná únava, kterou nikdo nemiluje, je pro mne součástí naší slabosti, pomíjivosti a křehkosti. Je součástí naší tělesnosti a co potřebujeme pro sebe. Únava je červená na semaforu. V únoru je odhalená naše unavená tvář, kterou jenom schováváme před sebou a ostatními. My máme právo na únavu, neskrývat a nevytěsňovat ji. Je to dar, stejně jako teplota pro nemocné tělo... - jsou to signály pro naše hranice...

Dnes byl 1. březen, jarní den, který předvedl ochutnávku, co nás čeká. Život se probouzí a může začít ukazovat svojí sílu, předvést nekonečnou verzi výbuchů energií a možností, ... a za rok zase skončíme v únoru... Těším se na všechny dary naší Matky. Děkuji ti ÚNOR za tvoje dary.

Cantadora