seminář Objevování smutku

V dubnu je nejdůležitější v dění mého Domu osobního rozvoje DORA celodenní seminář
Objevování smutku.
 Pokračujeme v práci se základními emocemi. Smutek je čas, kdy si potřebujeme dát čas na změny, které život nebo vnitřní stav duše přináší. Smutek je zpomalení, přijetí ZTRÁTY iluze, ztráty osobní, lidské, materiální a jiné.
Smutek chce po nás přijmout realitu, která je jiná než naše očekávání, přání, potřeby, nároky. Na semináři si projdeme během dne cestu našeho života, popíšeme si typy poranění, které vedou ke smutku. Naučíme se  se smutkem pracovat, aby se nás nezmocnil a nepohltil ve své temnotě deprese. Je dobré se včas vynořit a pokračovat na cestě svého života s novou energií.
Doporučuji všem, kto se smutku vyhýbá,
jako začátek proceus samoléčby utajovaného a nepřiznaného smutku.
Těším se na vás 20. 4. 2013 v 9.30 h na adrese Řehořova 10, Praha 3. Přihlásit se můžete na webových stránkách www.evahroncekova.cz.

S pozdravem Cantadora

proč není Zelený čtvrtek zelený

Včera jsem si celý den připomínala, že je Zelený čtvrtek, ale až dnes mi došlo, že vlastně to byl den poslední večeře a zrady jidášem a nejde teda o barvu ale zradu. Název Zelený čtvrtek vznikl přesmyčkou původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek). Zelený čtvrtek tedy není zelený...Pak jsem si vyhledala na googlu průvodce Velikonocemi, abych se mohla do svátků ponořit i jinak, než barvením vajíček.... a našla jsem mimo jiného tohle...(autoři jsou uvedeni dole,  pro stručnost jsem to dost zkrátila.)
VELIKONOČNÍ TŘÍDENÍ (TRIDUUM)
Vrcholem a středem křesťanské liturgie je "slavnost tří velikonočních dnů utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Páně". Toto třídení začíná večerní eucharistií na Zelený čtvrtek a končí modlitbou večerních chval o velikonoční neděli. Svátek Velikonoc je tedy tvořen Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou, Velikonoční nocí a Nedělí zmrtvýchvstání.
Mnohdy se bohužel pozornost v těchto dnech soustředí především na Ježíšovo utrpení a smrt a oslava vzkříšení se dostává do pozadí. Velký pátek a Velikonoční noc jsou ale dvě stránky téže skutečnosti: bez smrti není zmrtvýchvstání, smrt je jen bránou do slávy. Proto tvoří tyto svaté dny ve skutečnosti den jediný.

ZELENÝ ČTVRTEK

Obsahem liturgie tohoto večera jsou dvě události: 1. Ježíšova večeře na rozloučenou při níž ustanovuje tajemství eucharistie a myje apoštolům nohy, 2. Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí...

 Mší, která se slaví večer, si církev připomíná poslední večeři, při níž Pán Ježíš v noci, kdy byl zrazován, ukázal všechnu svou lásku. Obětoval Bohu Otci svoje tělo a svou krev pod způsobami chleba a vína a předal je apoštolům.

VELKÝ PÁTEK
Obsahem velkopátečních obřadů je zpřítomnění spásonosného Kristova utrpení a smrti. Obřady nejsou pouhou památkou Kristovy smrti, ale jsou oslavou velikonočního tajemství, skrze které Kristova smrt dochází svého smyslu ve zmrtvýchvstání. Skrze toto tajemství Vykupitel zlomil moc hříchu, pekla a smrti.

Podle prastaré tradice dnes církev neslaví eucharistickou oběť. Liturgické obřady začínají obvykle kolem třetí hodiny odpolední, kdy byl Kristus umučen a mají tří části: 1. Bohoslužbu slova, zakončenou přímluvami za celý svět, 2. uctívání kříže, 3. přijímání.

 Ježíš zemřel v době, kdy byli v Jeruzalémském chrámě obětováni velikonoční beránci. "Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku."

V tento den se od pradávna neslaví eucharistie, nýbrž jen liturgická památka, skládající se ze tří částí: bohoslužby slova, uctívání kříže a přijímání.
 Promítat si do obrazu ukřižovaného Ježíše své viny, svá selhání, křivdy, kterých jsme se dopustili na bližních, tvrdá slova, činy... prostě vlastní hříchy od narození až po současnost - to není zrovna povzbudivá podívaná, a přece tam, v muži na kříži, v muži bolesti, jsou naše hříchy definitivně "zabity", tam trvale mizí. On umírá, já jsem ze smrti zvedán... z jeho lásky.
 Nepatrným projevem naší spolu-účasti na Kristově utrpení za naše hříchy je půst (od masa a újma v jídle).

BÍLÁ SOBOTA

Na Bílou sobotu trvá církev na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smrti, a také o jeho sestoupení mezi mrtvé. V modlitbě a postu očekává vzkříšení.
Bílá sobota je tzv. aliturgickým dnem, neboť se zásadně neslaví mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a případně svátosti smíření..

 Dle starodávného zvyku, vycházejícího ze židovského (resp. orientálního) počítání času, začíná nový den již po západu slunce (předešlého dne). Oslava význačných svátků a událostí tak začínala již v předvečer příslušného svátku - tzv. vigilie. Oslava vzkříšení tak tedy začíná (dle našeho počítání) večer na Bílou sobotu, anebo v noci. (Stejně jako například o Vánocích, kdy je hlavním svátkem 25.12., se slaví "Štědrý večer" již večer 24.12)

VELIKONOČNÍ NOC, VIGILIE

 Slavnost Veliké noci je podle prastarého podání nocí bdění pro Pána (srv. Ex 12,42), v níž křesťané očekávají zmrtvýchvstání Páně a slaví je. Tato oslava se prvních křesťanských dobách konala celou noc a končila teprve společným stolováním za rozbřesku, když se "noc rozjasnila zmrtvýchvstáním našeho Pána". Podle evangelia přišly ženy ke hrobu, "když uplynula sobota a začínal první den týdne" (Mt 28,1). Slavnost Velikonoční vigilie byla tedy od pradávna (a je na mnohých místech i dodnes) slavností ne večerní, nýbrž noční.

Oslava Veliké noci vyjadřuje mnohými symboly a texty velikonoční "přechod" (pesach) ze zajetí utrpení, omezenosti a smrti do života svobody a plnosti. Tato oslava má přehledně členěnou strukturu:
Utrpením Pán přešel ze smrti do života a otevřel cestu nám, kteří věříme v jeho vzkříšení, abychom ze smrti do života přešli i my (Sv. Augustin). Prožít Velikonoce, t,j. přejít ze smrti do života, znamená věřit ve vzkříšení. Sv. Augustin dále pokračuje: Není nic velkého, že Ježíš zemřel, tomu věří i pohané, židé a bezbožníci; tomu věří všichni. skutečně velkou věcí je věřit, že vstal z mrtvých. Vírou křesťanů je Kristovo zmrtvýchvstání.

- Oslava velikonočního světla (velikonoční oheň, velikonoční svíce)

- Symbolika a význam velikonoční svíce - "paškálu".
Název velikonoční svíce "paškál" pochází z latinského "paschale" - velikonoční. Svíce je znamením vzkříšeného Krista, "pravého světla, které osvěcuje každého člověka"

- Poté následuje velikonoční chvalozpěv (Exultet). Ten je chválou světla, které dává Bůh svému lidu: "Pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty", protože, "to je ta noc, o které je psáno: Noc jako den se rozjasní.

- Bohoslužba slova
V této části velikonoční oslavy věřící uvažují o podivuhodných skutcích, které Bůh od počátku činil.

- Křestní obřady (svěcení vody, obnova křestních slibů, křest)
Je možno říci, že jádrem velikonoční oslavy je právě křest. Je vyvrcholením naší účasti na Kristově utrpení, smrti a vzkříšení. Proto se přednostně slaví (nebo obnovuje) právě o velikonocích.
Tajemství a dar křtu vyvěrá právě z Velikonoční události.

Křtem se křesťané stávají Božím lidem a kráčejí, vysvobozeni od zla, k zaslíbené zemi nebeského království.

 Křest v řečtině znamená ponořovat. Křest v Krista Ježíše znamená osobní, pevné spojení s Ježíšem. Křest není něco, co se s člověkem děje - je to navázání osobního pouta s Ježíšem, které znamená pro člověka ochranu, péči, vysvobození z neodvratné moci zla.

NEDĚLE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ, HOD BOŽÍ VELIKONOČNÍ
Kristus vstal z mrtvých za svítání "prvního dne v týdnu", neboli "prvního dne po sobotě" (sobota byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne). Svým zmrtvýchvstáním dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo. Proto se křesťané v tento den začali pravidelně scházet k eucharistickému "lámání chleba" a tento den nazvali "dnem Páně". Každá neděle v roce je tedy "oslavou Velikonoc" - zvláštním zpřítomněním Kristova vykupitelského činu. Jedině z něho můžeme čerpat posilu pro naši vlastní cestu zmrtvýchvstání.

Podle knih:
Klemens Richter, Liturgie a život, str. 150 n. VYŠEHRAD
J. Bradáč, Posvěcení času;
Katechismus katolické církve
(Redakčně upraveno a doplněno)

Hezké Velikonoce. Cantadora

zlo

Sen:
Jsem v Africe. Uprostřed buše v malém domku, za buší začíná prales. Jsem v kuchyni, okolo obdélníkového stolu sedí několik lidí, je tam krásná exotická Evropanka, má velice snědou plet, nádherné tmavé vlasy. Ostatní jsou místní, vypadají však jako běloši. Nádhernou ženu posedl démon, je ale dobrý, skrz Evropanku vymítá ďábla z kojence, kráska neví, co se děje, je to skrz ní. Kojenec je Afričan, drží tmavý kříž, amulet a paperbackovou bibli. Ze začátku se vymítání daří, pak však zlo zesílí. Snažím se pomoct a odříkávám otčenáš, nemohu si však vzpomenout na správná slova. K domku přicházejí další Evropané, zlo ovládá divokou zvěř v pralese, bojím se o ně. Konečně se pospíchají schovat do domku, ale do jiné místnosti. Teď si uvědomuji hlavně sílící zlo a kojence, stále se snažím pomoct. Modlitba se nedaří, bojím se, že ďábel zvítězí. Bible leží na zemi. Vracím ji kojenci, snad to pomůže. Nepomohlo. Vypadá to, že zlo zvítězí a vše je ztraceno. Najednou přibíhá žena, usekává kojenci ručku v zápěstí. Zhrozil jsem se. Žena křičí „přijmi bohyně tuto oběť za záchranu dítěte“, odhazuje ručku pryč. Oběť je přijata, dítě zachráněno. Chybí mu však velká část obličeje, oči, nos, zeje tam několika centimetrová díra. Jak bude žít bez očí? Dýchá, žije vůbec? Maso z obličeje má v sobě to zlo, najednou ho mám v ústech, mám ho plnou pusu. Chci se ho zbavit a zlo zničit. Nemohu ho vyplivnout na zem, aby se to zas nerozšířilo. Není tu ani ubrousek na zabalení a odnesení ke zničení. Našel jsem jen decilitrovou skleničku, maso cpu do ní. Nevejde se tam, zbytek je v dlani, snad tu vaří na kamnech a maso v nich spálím. Odendávám hrnec, je to však plynový hořák, běhám po domku, hledám něco, čím to zničit. Nezřetelná žena mi pomáhá hledat. Mám strach.

Jsem v Evropě před velkým krásným kostelem s velkým nádvořím a tmavým železným plotem s bránou. Napadá mě, že tady na svatém místě se mohu zla zbavit. Okolo plotu je dav lidí, žehrají na kněze, jsou s ním nespokojeni. Vím, že když půjdu dovnitř, budou proti mě. Přesto tam chci jít. Nechoď tam, bude zamčeno, nedostaneš se dovnitř. Vidím kněze, jde dovnitř, jdu za ním. Divím se, že je odemčeno, brána i dřevěné dveře. Kněz mi zmizel. Maso u sebe nemám, možná je ale nehmotné, bojím se návratu zla. Kostel je tradiční ze 17. století. Dřevěné lavice, oltář. Mohla by pomoci svěcená voda, nikde ale nevidím svěcenky. Jdu k oltáři, kostel je prázdný. Zkouším se modlit, nevzpomínám si na slova. Přichází kněz. Toužím po modlitbě jako žíznící po čerstvé chladivé vodě, cítím, že stejně tak by dokázala opláchnout zlo. Kněz začíná latinskou modlitbu, je však nezřetelná, je bez účinku. Konec.

S tímto snem jsme spolu se snícím po prvé pracovali víc než před dvěma lety. Práce s ním byla náročná ale krásná, protože jsme spolu objevili důležitou vrstvu snu. Objevili jsme Naději. Naději, která na jeho pouti životem byla ukryta hluboce v jeho nitru. Nebudu teď popisovat ten proces postupného uvědomování si naděje. Naděje je základní psychická energie, která je důležitá pro každého z nás při překonávání všech životních obtíží a v období krize. Snícímu se zdálo ještě několik snů, které podpořili jeho práci s posílením naděje při jeho životních těžkostech. Prošel dlouhou cestu, než naděje posílila natolik, že jsme se dostali k dalšímu důležitému pohledu na význam snu - tématu  ZLA.
Co znamená zlo v životě mladého muže, který vybojoval svůj boj s démony alkoholu, drog, ztráty základních pilířů identity jako je rodina, práce,  majetek?
Snící dlouhou dobu odmítal přijetí vlastních konstruktivních sil. Vše co bylo plné naděje, radosti a života odmítl, aby mohl žít svůj STÍN.
Už před dvěma lety bylo jasné, že vše pozitivní ho naplňuje nedůvěrou a strachem ze zklamání. Ve snu se pokoušel zbavit zla několika způsoby, i když pokaždé cítil, že jeho boj je bez účinku.
Zlo má tolik podob, kolik podob má dobro. Zlo potřebuje dobro v nás oslabovat, znehodnocovat. Proto je důležité být bdělý a trvale podporovat naši životadárnou část.
V této době, kterou nazýváme krize, je to těžké, protože část lidí propadla pochybnostem a nedůvěře, která pomáhá vítězit zlu kolem nás i v nás samotných.
O to víc je důležitý sen snícího, který je dokladem neutuchajícího snažení člověka o to, aby zlo bylo zničeno. Uvědomení si této neúnavné síly, kterou má v sobě snící, znamená obnovení důvěry a naděje, že boj se zlem člověk nechce a nemůže vzdát.  Leží totiž v základě našeho všelidského snažení.

Děkuji snícímu za jeho neutuchající snahu najít vlastní cestu, za odvahu a statečnost, jak neuhýbá sám před sebou a svým stínem, ale nepodléhá mu. S láskou přeji všem hodně životadárné síly na cestě. Dobrou noc. Cantadora