Muž, který nevěřil v lásku - Don Miguel Ruiz
Řeknu vám jednu velice starou historku o muži, který nevěřil v lásku.
Tento muž byl docela obyčejný člověk, jako jste vy a já, ale lišil se od
nás tím, že si myslil, že neexistuje láska. Samozřejmě že se dlouho
snažil lásku najít, a proto pozoroval lidi kolem sebe. Skoro celý život
hledal lásku, ale nakonec zjistil, že láska neexistuje. Kamkoli přišel,
každému říkal, že láska je pouhým výmyslem básníků či náboženství, které
se snaží ovlivňovat slabou mysl lidí, aby je mohlo ovládat. Tvrdil, že
láska neexistuje, a proto ji nikdo nemůže najít, i kdyby ji hledal
sebevíc.
Tento muž byl velice inteligentní a mluvil velice
přesvědčivě. Přečetl spoustu knih, studoval na nejlepších univerzitách a
stal se uznávaným učencem. Byl schopen hovořit k jakémukoli publiku a
jeho logika byla velice silná. Říkal, že láska je jako droga, neboť
poskytuje euforii, ale brzy se stává návykem. Stanete se na ní závislí,
ale co máte dělat, když neobdržíte svou denní dávku? Tento muž říkal, že
většina vztahů mezi milenci je jako vztah mezi narkomanem a prodavačem
drog. Partner, který má větší potřebu lásky, je jako narkoman, a
partner, který takovou potřebu nemá, je jako prodavač drog. Partner,
který má menší potřebu, ovládá celý vztah. Tuto dynamiku jasně vidíte,
protože v každém vztahu je obvykle jeden partner, který miluje, a druhý,
který nemiluje a pouze využívá partnera, který mu dává své srdce.
Narkoman, ten, který má větší potřebu, žije v neustálém strachu, že
nedostane další dávku lásky nebo drogy. Narkoman si říká: „Co budu
dělat, když mě partnerka opustí?" Tento strach ho činí velice sobeckým.
„To je moje!" Začne být žárlivý a náročný, protože se bojí, že nedostane
další dávku. Prodavač drog ovládá narkomana tím, že mu dává větší
dávky, menší dávky nebo žádné dávky. Ten, kdo má větší potřebu, je
nakonec ochoten udělat cokoli, aby ho partner neopustil.
Tento
muž lidem vysvětloval, proč láska neexistuje. „To, čemu lidé říkají
láska, není nic jiného něž vztah založený na strachu a ovládání. Kde je
vzájemná úcta? Kde je láska? Žádná láska neexistuje. Mladí manželé
dávají jeden druhému spoustu slibů před Bohem i před rodinou: „Zůstaneme
vždycky spolu, budeme jeden druhého milovat a ctít v dobrých i špatných
časech." Slibují si všechno možné. Zajímavé je, že svým slibům opravdu
věří. Nicméně pár týdnů či měsíců po svatbě je jasné, že žádný ze svých
slibů nedodržují. Snaží se ovládat jeden druhého. Snaží se zjistit, kdo
bude závislým a kdo ovládajícím. Veškerá úcta, kterou si slibovali, je
nenávratně pryč. Jejich vztah je plný nenávisti a emočního jedu. Jeden
druhého zraňuje, až nakonec nevědí, kam se poděla jejich láska.
Zůstávají spolu, protože se bojí být sami a protože mají strach z mínění
druhých. Ale kde je láska?
Tento muž říkal, že znal mnoho
stalých manželů, kteří spolu žili třicet, čtyřicet nebo padesát let a
byli hrdí, že to vydrželi tak dlouho. Když však hovořili o svém vztahu,
říkali: „Přežili jsme své manželství." To znamená, že jeden z nich se
podřídil druhému a rozhodl se snášet všechno utrpení. Válku vyhrál ten z
partnerů, který měl silnější vůli a menší potřebu lásky. Ale kam se
poděl onen plamen, kterému říkali láska? Dnes zachází jeden s druhým
jako se svým majetkem: „Ona je moje." „On je můj." Muž každému
vysvětloval, proč si myslí, že láska neexistuje. Řekl jim: „To všechno
mám dávno za sebou. A už nikdy nikomu nedovolím, aby ovládal mou mysl ve
jménu lásky." Jeho argumenty byly docela logické, takže přesvědčil
mnoho lidí. Láska neexistuje.
Pak se jednoho dne procházel v
parku a uviděl na lavičce krásnou ženu, která plakala. To probudilo jeho
zvědavost. Posadil se vedle ní a zeptal se, zda jí může nějak pomoci.
Pak se zeptal, proč pláče. Neumíte si představit, jak byl překvapený,
když mu řekla, že pláče proto, že neexistuje láska. „To je zajímavé -
žena, která nevěří, že existuje láska!" Samozřejmě se chtěl dovědět víc.
„Proč říkáte, že láska neexistuje?" zeptal se jí. „To je dlouhý příběh,
" odpověděla žena. „Vdala jsem se, když jsem byla ještě velice mladá.
Byla jsem plná iluzí a naděje, že budu sdílet svůj život s jedním mužem.
Přísahali jsme si věrnost a založili rodinu. Ale brzy se všechno
změnilo. Byla jsem oddaná manželka; starala jsem se o děti a domácnost.
Pro manžela byl však důležitější úspěch v zaměstnání než rodina. Přestal
si mě vážit a já si přestala vážit jeho. Jeden druhému jsme ubližovali,
až jsem si nakonec uvědomila, že ho nemiluji a on nemiluje mě. „Děti
však potřebovaly otce, a proto jsem s ním zůstala a snažila se ho
podporovat. Dnes jsou děti velké a odešly z domova. Už nemám žádný důvod
žít s manželem. Mezi námi není žádná úcta ani láska. Vím však, že i
kdybych si našla někoho jiného, nic by se nezměnilo, protože láska
neexistuje. Nemá smysl hledat něco, co neexistuje. A proto pláču." Muž
to chápal velice dobře, objal ji a řekl: „Máte pravdu, láska neexistuje.
Všichni hledáme lásku, otvíráme své srdce, stáváme se zranitelnými, a
nakonec najdeme jen sobectví. To nám ubližuje, i když si myslíme, že ne.
Nezáleží na tom, kolik máme vztahů; každý vztah končí stejně. Proč tedy
hledat lásku?"
Muž a žena se stali přáteli, protože si byli
velice podobní. Byl to krásný vztah. Jeden druhého si vážili a nikdy se
neuráželi. Kdykoli byli spolu, byli šťastní. Nebyla mezi nimi žádná
závist ani žárlivost. Ani jeden se nesnažil ovládat druhého. Jejich
vztah se postupně prohluboval. Trávili spolu stále víc času, protože
když nebyli spolu, stýskalo se jim. Jednou, když byl muž na nějaké cestě
mimo město, napadla ho podivná věc. Říkal si: „Možná k ní opravdu cítím
lásku. Ale je to něco jiného než to, co jsem dosud poznal. Není to
takové, jak to popisují básníci, a není to takové, jak to popisuje
náboženství, protože se za ni necítím zodpovědný. Nic si od ní neberu;
nepotřebuji, aby se o mě starala; nemám potřebu svádět na ni vinu za své
vlastní problémy. Cítíme se spolu dobře; máme se rádi. Respektuji její
způsob myšlení a cítění. Nikdy mě nepřivádí do rozpaků a nikdy mě
neotravuje. Nežárlím, když je s ostatními lidmi. Nezávidím jí, když má
úspěch. Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než si lidé myslí."
Nemohl se dočkat, až se vrátí a řekne jí o svých podivných
myšlenkách. Když začal hovořit, žena mu řekla: „Vím přesně, o čem
mluvíš. Už dávno mám podobný pocit, ale nechtěla jsem ti to říci,
protože vím, že v lásku nevěříš. Láska možná existuje, ale je to něco
jiného, než jsme si myslili." Po tomto rozhovoru se rozhodli, že spolu
začnou žít jako milenci. Bylo zajímavé, že se mezi nimi nic nezměnilo. I
nadále si vážili jeden druhého a jejich láska byla stále silnější. I ty
nejprostší věci jim dělaly radost, protože byli tak šťastní. Muž byl
tak plný lásky, až měl pocit, že se jednou večer stal zázrak. Díval se
na oblohu, našel si tu nejkrásnější hvězdu a jeho láska byla tak silná,
že se k němu hvězda začala přibližovat, až nakonec přistála v jeho
dlani. A pak se stal další zázrak a jeho duše splynula s hvězdou. Muž
byl velmi šťastný a nemohl se dočkat, až se vrátí k ženě a položí jí
hvězdu do dlaně, aby jí dokázal svou lásku. Když jí položil hvězdu do
dlaně, žena pocítila pochybnosti. Byla to nesmírná láska a v tom
okamžiku jí hvězda spadla na zem a roztříštila se na milion kousků.
Dnes chodí po světě jeden starý muž, který tvrdí, že láska neexistuje. A
doma na něho čeká jedna krásná stará žena, která pláče pro hvězdu,
kterou jednou měla v ruce a kterou v okamžiku pochybností upustila.
Tohle je příběh o muži, který nevěřil v lásku. Kdo udělal chybu?
Uhodnete, co se stalo? Chybu udělal muž, protože si myslil, že může dát
ženě své štěstí. Hvězda byla jeho štěstím a on udělal chybu, protože dal
své štěstí do ženiných rukou. Štěstí nikdy nepřichází zvenku. Muž byl
šťastný díky lásce, která vycházela z jeho duše; žena byla Šťastná díky
lásce, která vycházela z její duše. Jakmile vsak učinil muž ženu
zodpovědnou za své štěstí, žena hvězdu upustila, protože nemohla být za
jeho štěstí zodpovědná. Přestože ho velice milovala, nemohla ho učinit
šťastným, protože nikdy nemohla vědět, co si myslí. Nemohla vědět, jaká
jsou jeho nejhlubší očekávání, protože nemohla znát jeho sny. Vezmete-li
své štěstí a dáte-li je do rukou partnerky, dříve nebo později je
rozbije. Dáte-li své štěstí druhému, vždycky vám ho může vzít. Může-li
vaše štěstí vycházet jen z vašeho vlastního nitra a je-li důsledkem vaší
lásky, pak jste za ně zodpovědní sami. Nikoho nemůžeme učinit
zodpovědným za své. vlastní štěstí, ale přesto když uzavíráme
manželství, ze všeho nejdřív si vyměníme prstýnky. Dáváme svou hvězdu do
rukou druhého a očekáváme, že ho učiníme šťastným a že on učiní
šťastným nás. Ať někoho milujete sebevíc, nikdy nemůžete být tím, co si
druhý přeje. To je první chyba, kterou dělá každý z nás. Zakládáme své
štěstí na našem partnerovi, ale tak to v životě nefunguje. Dáváme sliby,
které nemůžeme splnit, a tím si otevíráme cestu k neúspěchu.
Z knihy: Láska, vztahy, přátelství (Don Miguel Ruiz)
Tento příběh je stažen z FB.... stránky Stáňa Marešová
Co k tomu říct? Miluji naše chyby, jenom tak si můžeme číst tyhle krásné příběhy a doufat, že je naděje na jejich změnu. Tento příběh může mít pokračování. Muž nepodlehne nedůvěre a objeví prostou víru a žena uvěří, že je v pořádku důvěřovat a mít pochybnosti..... Věřím ve šťastné konce, mějme odvahu otevřít srdce. Moc to přeji každému z nás... Dobrou noc. Cantadora
fotografie jsou z www.500px.com
