pátek 19. června 2020

Stín a slunovrat

Taky věříte v lidské dobro, v to, že všichni lidé bratři a sestry jsou? Tak to už jste dostali pár facek, máte šrámy na duši a možná i na těle. Mě to dávalo jistotu a víru v svět, který se jevil bezpečný a plný krás. Ale život na světle zákonitě přitáhne stíny. Čím větší světlo, tím hlubší stín. Procházím procesem přijetí sebe po nemoci. Kde je moje síla, jednoznačnost, neochvějnost a víra v dobro? Určitě někde je, ale od mé nemoci víc a víc poznávám svůj stín.
Verena Kast v knize :"Stín v nás" píše:
"Když známe svůj stín, můžeme taky počítat se stínem druhých a rozvíjíme fantazii o zlu v člověku. To neznamená, že bychom nevěřili v dobro v lidech. Jen apriorně nepředpokládáme, že dobro je prostě dáno (tady spočíval můj největší omyl!), nýbrž že se lidé o dobro snaží, navzdory stínu, nebo právě stínem."
Vlastně stín mi pomáhá posílit hodnotu sebe, jsem člověk s mnoha stíny, které vyjevila moje nemoc. V takových chvílích s potěšením jsem se dívala na filmy "Zloba: Královna černé magie", taky  pokračování "Zloba: Královna všeho zlého." A to s nadějí a důvěrou, že mám na výběr. Nechat se stínem pohltit nebo ho uznat. A ani jeho zvědomení nestačí, cestou je naučit se s ním zacházet. Hodně mi pomáhá bible a příběhy lidí, kteří zápasí se svými stíny.  Píšu to i s vědomím přítomného času. Přichází letní slunovrat, čas největšího světla. A oslabení bdělosti. Lehce zapomeneme na stíny, které slunce vrhá. To jen, abychom to měli na paměti.
Nedá mi, tady je báseň z vlaku, která se pohrává se stínem lásky.
Dobré sny přeji. Cantadora








foto: na trase do Řevnic, autor: neznámy básník píšící na zdi zařízení vlaku

středa 17. června 2020

dnes

Michal Čagánek: Odvaha milovat

Kdyby každý člověk na světě
uzdravil aspoň tolik srdcí
kolik jich zlomil
byl by život na Zemi
již dnes podoben ráji

Dostala jsem malou knížku Odvaha milovat od M. Čagánka, v které si čtu. Uvědomuji si, že máme daleko do ráje na Zemi, proto chodíme nohami na zemi. Nebe nad námi je zdrojem inspirace a fantazie. A básně jsou takové nebe.

Láska se nechlubí svými křídly
proto vždy doletí

 Vymysli cokoliv
pravdu nezměníš

Dobré sny. Cantadora


neděle 7. června 2020

Leonard Cohen - Anthem HD 1080 (w/lyrics) London 2008

Na pouti do Compostely jsem si cestou pouštěla Cohenovu píseň Aleluja, pomáhala povzbuzovat mé unavené tělo.
Jako vzpomínku na pouť, kterou začalo moje poznávání temnoty ve mě a lidech, které jsem měla ráda, si teď pouštím i jeho jiné písně. Jsem mu vděčná, mají sílu jako vláha na vyprahlé poušti, povzbuzují unavenou duši, aby se podívala nahoru, kde je svoboda a nepřipoutanost.
Přeji moudré sny. Cantadora

sobota 6. června 2020

zklamání a frustrace

Chci psát o zklamání a frustraci, které teď prožívá víc lidí než obvykle.
Zklamání je velmi obecně vzato ztráta iluzí, konfrontace s realitou. Je to srážka s našimi představami, očekáváními a iluzemi, které v sobě každý nosíme. Náš vnitřní koncept světa nám pomáhá uchopovat realitu. Zklamání je emoční stav, který se dostaví potom, když nějaká situace nepotvrdí naše prožívání světa. Nevyplní se to, co jsme od předmětu, místa, situace, člověka, života očekávali, čemu jsme věřili, v co jsme doufali.
Slyšela jsem opakovaně během pandemie koronaviru věty: "Nemůžu tomu věřit, je to jako ze sci-fi"; nebo jiné podobné reakce na realitu po vyhlašení nouzového stavu, nošení roušek, rušení koncertů, zavíraní hranic atd."
Zklamání je důležité, je to emoce, kterou bych nazvala "výchovnou", protože nás konfrontuje s realitou, která se ukazuje jiná, než byli naše očekávání. Přinutí nás vzdát se iluze, kterou jsem si zaměnili za realitu. Zklamání je celý balíček emocí, kam patří: vztek, bolest, smutek, nenávist, zášť, touha po pomstě, vzdor. Když prožíváme emoce jednotlivě, je snažší emoci pochopit, vyrovnat se s ní. Jak ale zvládnout zklamání, celou nálož ochromujících pocitů. Součástí zklamání je frustrace. A frustrace (frustratio- zmaření") v nás vyvolává několik reakcí: buď v nás vyvolá agresi, nebo regresi (při regresi člověk sestupuje na nižší vývojovou úroveň a chování se stává primitivnějším). Během dlouhodobé nemožnosti realizovat určité svoje potřeby, případně dlouhodobé odkládání potřeb způsobuje pocit zmaru, frustrace. Hromadění frustrace v lidech může vést ke stavům, které nepřekonáme mávnutím ruky. Výbuch emocí, který  teď doprovází smrt černošského občana USA Lloyda jen odhalil dlouholetou doutnající rasovou diskriminaci v Americe. V pozadí je velká frustrace a zklamání z proklamovaných principů rovnosti všech občanů.
A jsme opět u zklamání. Potřebujeme se vzdát iluzí o sobě, lidech, dětech, životě, na kterém lpíme. Podívat se na svět jinak. Samotné slovo z-klam-ání v sobě skrývá základ klam. C. G. Jung už v minulém století mluvil o odpojení lidských instinktů od světa, v kterém žijeme. Bez instinktů je těžké se propojit s přírodou, základním prostředím pro přežití. Jakou útěchu sme všichni nacházeli v přírodě v časech karantény! Stačila nám procházka, aby jsme se cítili lépe.
Nebudu popisovat, co se stalo během první fáze vzniku pandemie. Ta ještě trvá a postupná bagatelizace nebezpečí do ní patří. Bůh ekonomika potřebuje udržovat koloběh fungování a tak mu dáváme sebe. Čekáme na vakcínu pod diktátem starých vzorců: ekonomika se musí točit, show must go on. Zvládneme zklamání ze zklamání?
Napsala jsem, že zklamání je výchovná emoce o sundání růžových brýlí. Svět podle historických kritérií je šachové pole, kde jsou rozestaveny figurky. Hrajeme většinou hru, v které  jde o výhru nebo prohru. Ve skutečnosti, ale sbíráme zkušenosti, které potvrzují nebo vyvrací naše představy. Zkušenosti nás nutí zrát. Můžeme se vybrat jak se k učení postavíme:
1. jako zklamané oběti vlastních iluzí, rodičovských klamů, instituciolizovaných klamů a celosvětových lží.
2. učit se dál. Přijetím zodpovědnosti za iluzorní představy a zklamání ze světa, který je jiný než chceme.
Naši předkové měli dokonce přísloví: "Tvrdá pravda je lepší než sladká lež; nebo Pravda bolí."
Zklamání je škola chápání reality jako složitého organizmu, je to proces vzdát se jednoduchého myšlení o dobru a zlu.
Připusťme si, co se stalo, bylo nevyhnutelné. Příliš jsme se povznesli mimo přírodní zákony. Matka příroda je náš hostitel a ona určuje pravidla. Nejsme pány života na Zemi, je potřeba učit se jejím zákonitostem. Je to varování, ale ne konec naší existence. Začali jsme sbírat nové informace o realitě virů a bakterií, které jsou na naší planetě déle než my. Ukazuje se, že o nich nevíme mnoho, můžou mít pro nás ničivou sílu. Připoměli nám jak jsme křehcí, zranitelní. Vyšli jsme z toho celkem dobře, tak použijme i naše současné zklamání k zbavování se iluzí o sobě jako pánovi všeho tvorstva na vrcholu pyramidy.  Můžeme začít přemýšlet  jak se chovat a žít, abychom byli víc v souladu s prostředím naší nádherné planety. Tohle je šance. Krásnou a dobrou noc. Cantadora