Tatry

Vrátila jsem se z Vysokých Tater. Konečně jsem pochopila, co na těch horách je. Sice jenom lanovkou, ale vyjely sme na Lomnický štít. Zůstaly jsme pod vrcholem, protože nahoře byla mlha. I tak jsem zažila ohromující pocit, z kterého se mi podlomili kolena.

Cítila jsem se maličká. Ten pocit nebyl vůbec zneklidňující. Zaplavil mě pocit pokory, viděla jsem něco přesahující vše, co jsem dosud byla schopná pochopit. V tichu jsme zůstaly dlouhou chvíli a otevřely se tomu, co bylo kolem nás. Dolů jsem se vracela s jiným pocitem lásky k horám. Kolik let mi to ale trvalo. A za pár dní na to jsem viděla slovenský film Meděná hora. Získal nový rozměr a ocenila jsem, jak je  nadčasový, nezestárl. Jaký herci v něm hráli. Život dokáže překvapovat, tento rozměr života je někdy bolestný, aby se vzápětí proměnil v něco nového. A to je dobře. Dobrou noc. Cantadora

Léto opět....

Léto začalo. Uvědomuji si, že víc než kdy jindy vnímám nestálost počasí. Zároveň všichni (nebo většina) léto milujeme. Protože balím na výlet do hor, balím od pláštěnky po tílko se špagetovými ramínky víc oblečení než jsem zvyklá. A uvědomuji si, že není špatné počasí jenom špatné oblečení do počasí. Opakuji si letní básničku o slunci a milování, a teším se na neznámá místa a situace. Kolem je víc nestability než jistot, kvůli kovidovým opatřením, hodně věcí se mění. Zvyšuje se míra sebepoznávání, které přichází v dobrém i zlém. Čas se velmi zrychlil ve prospěch  každodenních změn. Ale opět všem nám přeji, ať je léto létem a prožijeme ho v lásce a radosti.

Krásné sny. Cantadora