když modrá nestačí

 Den před okupací Ukrajiny jsem psala o modré barvě a na závěr větu: " I navzdory tlaku, který sílí a ve vzduchu jsou cítit válečné tóny". V noci se mi zdál archetypální sen. Byl krátký a děsivý.

 Jsem na dně oceánu, v obrovské hloubce, ale nejsem udivena, že nemám skafander a klidně dýchám jako na souši. Plavu pod vodou a na dně leží dva mrtví muži. Probleskne mi hlavou: "Musím je vyzvednout a pohřbít." Vedle mé hlavy zazní hlas, který mi říká: "Na to není čas. Dno oceánu je v pohybu a každou minutu se tuny písku přemisťují, za pár minut budou pohřbeni a nikdo nikdy je už nenajde." Vím, že to tak je, smiřuji se s tím a plavu na hladinu.

Vzbudila jsem se s pocitem bezmoci, osudovosti. A pak jsem zjistila, že Ukrajinu napadli Rusové. Jsem ochromená okupací, protože jsem to zažila. Bylo mi tehdy 11 let a věřila jsem, že je to jediný takový zážitek na celý život. Trval pak 21 let. A spustili se vzpomínky, které jsou  velmi podobné snovému zážitku. Pocit osudovosti, akceptace, velikost tlaku, pod kterým se teď události odehrávají znovu a jenom je sleduji, protože rozhodl o tom někdo jiný. Tak jako tomu bylo v roce 1968. 

 Cítím, že změna v myšlení je nutná. Celé lidstvo prochází transformací. Nemůžeme jenom zopakovat okupaci a přijmout ji. Válka už je přežitek, vědomí lidstva má jiné mechanizmy na řešení konfliktů. Proberme se ze zlého snu. Prosím vynesme mrtvé vzorce a pojmenujme je, jsou patologické, dysfunkční, choré. Pojďme poléčit staré rány a vyrůst. Spolupracujme. Odpouštějme. Milujme planetu a nedopusťme nekonečné opakování stejného okruhu chyb a omylů bez ponaučení. Pracujme se svojí bezmocí a pocitem oběti. Pojďme mluvit o lásce, kterou teď vraždíme, otevíráme pandořinu skříňku nenávisti a smrti. STOP. 

Dnes hledám žlutou, synchronicita tady je, vlajka Ukrajiny je modrá a žlutá, moře a slunce je tady pro každého. S láskou všem. Cantadora

barva

Potřebuji barvy, oku se jich zachtělo... vyhledávám veselé barvy, než nám za pár týdnu Matka země otevře své poklady. Začne klíčení a pustí se do nového cyklu života.  Barva modrá je fascinující. Tak se podělím o jednu z jejich mnoha verzí. Než všichni vyrazíme do přírody. 

I navzdory tlaku, který sílí a ve vzduchu jsou cítit válečné tóny.

Hezké sny. Cantadora

když nevím

V životě máme křižovatky, na kterých nevíme co dál. Na takové křižovatce jsem, začali se mi opakovat  situace, staré třicet let, které nechápu. Pamatuji si tehdejší trápení, otázky: "Co se děje, jak to, že se to děje?"  Ty události jsem nečekala, ani nepředvídala. Musela jsem přijmout, že existují síly, které lze jen přijmout a prostě ty zkoušky vydržet.  A je tady opět pocit, který se vzpírá logice věcí, dokonce bytí... ale  po dlouhém rozjímání jsem dospěla k možné odpovědi. Tam, kde se objevuje intenzivní pocit NEVÍM a nic nepomáhá, protože každá úvaha je cesta do slepé uličky, tak mi došlo, že vlastně toto, Ten pocit Nevědění je setkání s osudem. Aha efekt mi říká, že jsem na správné cestě, nelze všechno pochopit, analyzovat. Takové to je, osud je vlastně pocit NEVÍM, nemám to ve svých rukách. Tak jsem se setkala opět se zkouškou, kterou musím přijmout. O tomhle nerozhoduji já, ale vyšší síly. Došlo mi, že můj osud se vynořuje v třicetiletých cyklech. Nutí mě ke změnám a transformaci, drtí vše, čemu jsem věřila a milovala, abych to pustila a jenom veeeelmi pomalu chápu, co po mě žádá... Teď se to přesunulo do oblasti práce. Práce se sny byla smyslem mého života, naplňovala mě důvěrou v bytí. To štěstí a důvěra zůstali, ale sny jsou už  pro mě víc nástroj než smysl mého bytí. Sny otevřeli mé srdce, abych pochopila k čemu slouží. Ale nejsou mým osudem. Poslední můj sen byl až na fyzické úrovni, ve snu jsem se nechala sama sebou zahnat do kouta, tam došlo u mě k výbuchu orgazmu, který jsem chtěla zakrýt před celým světem.

Orgazmus je pro mě upozornění na tvůrčí potenciál, který schovávám před sebou i světem, nečerpám z něj vášeň do života, ani pro své konání! Takovou sílu jsem ve snu už roky nezažila. Měla jsem pocit, že explodovalo celé moje tělo. Už jednou jsem měla sen, starý asi sedm let, v kterém jsem byla starém srubu. Extatický tanec mě tam bez varování zachvátil a tak jsem tam tančila vesmírny tanec. Dívali se na to stařešinové indiánského kmene. Po tanci přišli za mnou a každý mi dal starou drahocennou minci. Všechny mince jsem odmítla. Po probuzení mi nic nedocházelo, ale za pár měsíců jsem si na to vzpomněla a cítila silný žal. Plakala jsem se potom několik měsíců. Došlo mi, že jsem odmítla přijmout něco vzácného od rady stařešinů a tím jsem je odmítla. V pohádce by to byl symbol neposkytnutí pomoci čarodějnému starci nebo stařence. A víme jak dopadli ti hloupí bratři nebo sestry. Na rozíl od Honzy nebo Marušky, kteří od první chvíle pokorně sloužili, když byli vyzváni ke službě. Teď vím, že jsem svojí hloupostí, leností, strachem, arogancí, slepotou a hluchotou neproměnila dary svého ducha. To osud mě vyzýval ke svému  uskutočnění. Když to píšu, opět cítím velkou bolest jak nepřijímám nebo ukrývám své dary. 

Mým osudem je vynést na povrch něco extatického (kéž bych už pochopila, co to má být!!!) co z různých důvodů skrývám a rozdávám bez pokory k ocenění těmi, co jsou moudří. Další kolo práce je tady: "Protože osude můj: "Já to zatím  opravdu NEVÍM."

Hezké sny. Cantadora