Jsem na dně oceánu, v obrovské hloubce, ale nejsem udivena, že nemám skafander a klidně dýchám jako na souši. Plavu pod vodou a na dně leží dva mrtví muži. Probleskne mi hlavou: "Musím je vyzvednout a pohřbít." Vedle mé hlavy zazní hlas, který mi říká: "Na to není čas. Dno oceánu je v pohybu a každou minutu se tuny písku přemisťují, za pár minut budou pohřbeni a nikdo nikdy je už nenajde." Vím, že to tak je, smiřuji se s tím a plavu na hladinu.
Vzbudila jsem se s pocitem bezmoci, osudovosti. A pak jsem zjistila, že Ukrajinu napadli Rusové. Jsem ochromená okupací, protože jsem to zažila. Bylo mi tehdy 11 let a věřila jsem, že je to jediný takový zážitek na celý život. Trval pak 21 let. A spustili se vzpomínky, které jsou velmi podobné snovému zážitku. Pocit osudovosti, akceptace, velikost tlaku, pod kterým se teď události odehrávají znovu a jenom je sleduji, protože rozhodl o tom někdo jiný. Tak jako tomu bylo v roce 1968.
Cítím, že změna v myšlení je nutná. Celé lidstvo prochází transformací. Nemůžeme jenom zopakovat okupaci a přijmout ji. Válka už je přežitek, vědomí lidstva má jiné mechanizmy na řešení konfliktů. Proberme se ze zlého snu. Prosím vynesme mrtvé vzorce a pojmenujme je, jsou patologické, dysfunkční, choré. Pojďme poléčit staré rány a vyrůst. Spolupracujme. Odpouštějme. Milujme planetu a nedopusťme nekonečné opakování stejného okruhu chyb a omylů bez ponaučení. Pracujme se svojí bezmocí a pocitem oběti. Pojďme mluvit o lásce, kterou teď vraždíme, otevíráme pandořinu skříňku nenávisti a smrti. STOP.
Dnes hledám žlutou, synchronicita tady je, vlajka Ukrajiny je modrá a žlutá, moře a slunce je tady pro každého. S láskou všem. Cantadora
Žádné komentáře:
Okomentovat