Nevím co dál s blogem. Přestal mě těšit. Jsem zahlcená tolika informacemi, že při psaní mám pocit zbytečného přínosu. Psaním se stávám další zátěží. Myšlenky, informace, když je tady google, podkasty, youtube, noviny, všude kolem záplavy zpráv nelze vstřebat tak, aby měli svoji původní fukci rozšiřování obzorů. Chci přispívat teď ke ztišení, klidu, volnosti, radosti, jemnosti, kráse. A čím dál víc cítím, že to můžu udělat mlčením. Blog zatím nesmažu, ale dokud nepocítím, že opravdu mám co říct, nebudu dávat nové příspěvky. Snům přikládám trvale nejvyšší váhu, jsem za každý sen vděčná a věnuji mu dostatek času k pochopení. Zároveň se život dostal do tvorby chaosu, který je nevyhnutelný při zničení starých struktur, nefunkčních vzorců bytí. Chaos nelze ovládat, pomáhá se ponořit do hlubin nevědomí. Pomohl mi zavnímat sílu přítomnosti bytí. Ten moment, kdy JSEM. A nekonám, nic nedělám, protože jsem v bodě - čas není. Cítím jenom pulzující koutouč ohnivé energie, která jediná zůstává, když odchází vše, co je viditelné v hmotě. Pak to zmizí, vrátím se do hmoty běžného života, ale už necítím potřebu přispívat k chaosu, který naším předimenzováním všeho tvoříme a víc a víc ten chaos roztáčíme.
Krásné je, že jsem dotkla a pochopila jak je důležitá láska. Ne ta, kterou lze koupit, prodat, rozpitvat, ale vesmírná láska tvoření všeho. Každý ji dostal, byla zažehnuta při zrodu, je v nás. Tolik psaní už stačí. Přeji snícím čas snění, kdy budeme žít hluboké pravdy, aby sme našli vše, co doopravdy pořebujeme právě teď.
Zdraví, klid a rovnováhu přeji všem lidem dobré vůle. Moudré sny a odvahu jít vlastní cestou do dalších let, ať nás po našich cestách vede požehnaná patronka svatá Ludmila.
Krásné a požehnané sny. Cantadora
