Každá ztráta znamená, že v sobě musíme spustit program adaptace na změnu, která se ztrátou souvisí. Tato změna má svůj nástroj. Emoci jménem smutek a proces jménem truchlení.
Co jsou spouštěče? Špatná zpráva, že mám rakovinu, infarkt... brzo ochrnu, oslepnu...? Ano, musím se tomu postavit, ale to znamená, že potřebuji projít všechny fáze truchlení. Opustil mně můj muž, žena? Umřel mi někdo blízký? Ano, musím se zahalit do smutku a pomalu se s ním rozloučit, nechat ho/ji odejít do krajiny mrtvých a sobě dát svolení pokračovat dál, jinak a jednou taky možná dobře. Přišel jsem o práci, ztratil jsem majetek, iluze o někom, komu jsem věřil/a? Zaniká svět, jak jsem ho znal/a? Bolí to, jsem smutná/ý a necítím se dobře, tak truchlím.
To je to nejlepší, co můžeme udělat. Dát na čestné místo svoje emoce smutku a dopřát si truchlit, v míře jaké to potřebujeme a jak dlouho to potřebujeme. Naši předkové nosili smutek, černé šaty na znamení smutku rok. My? Ani den. Někdo už netruchlí ani na pohřbu, protože žije v budoucnosti a papouškuje jednu stupidní větu celebrity, že "show musí pokračovat". Fakt nemusí.
LIDSKÁ bytost není robot a zacházení se smutkem znamená ZPOMALIT. ADAPTOVAT se na ztrátu a připravit se na proces změn, který ztráta nastartuje. Jestli chceme uzavřít ztrátu, tak si musíme dovolit projít fázemi truchlení:
1. fáze šoku, kdy nemůžeme uvěřit tomu, že umíráme, někdo koho milujeme umřel, že jsme opuštění, bez práce, ve vězení, bez svobody projevu, ztratili jsme přítele, lásku, majetek, vlast a jiné ztráty, které život přináší
2. fáze bouřlivých emocí, které nás trhají na kusy: smutek, vztek, nejistota, strach, lítost, vina. Střídají se po hodinách, dnech, týdnech a my doufáme a zoufáme, chceme se těch pocitů zbavit, lžeme si, že už to je za námi. Obviňujeme svět/sebe a závidíme světu, který nás nechápe, protože netruchlí s námi. Pospícháme, abychom to zvládli. Ale čím méně si něco nalháváme a úpřimně pojmenováváme co jsme ztratili, dopřejeme si cítit smutek, tím lépe se připravíme na fázi tři. Učíme se nanechat se ovládnout vztekem a vinou. Ujasňujeme si, co naše ztráta znamená pro náš život teď a naší budoucnost.
3. fáze hledání ztraceného člověka, objektu, předmětu ztracené/zaniklé reality. Už víme, že NENÍ, umřel, věci jsou ztracené, už víme, že se nic nevrátí. Přijali jsme ztrátu a začínáme chápat, že svět bude existovat i POTOM. Člověk, který zemřel nebo jiný druh oplakávané ztráty, získává nové kvality, stává se naší vzpomínkou a fotografií na časy před ztrátou a po ní. Ale už začínáme vidět i chyby, vzpomínáme i na to co nebylo dobré a hezké. Ale už to tolik nebolí. Nezlobíme se, stalo se co se stalo. Můžeme OD-PUSTIT.
4. fáze nového vztahu k světu a sobě. Až odpuštěním toho, že se stalo To, co smutek a truchlení spustilo, jsme připraveni objevovat svět Poté. I sebe znovu objevujeme, jak budeme žít dál a jaké nové možnosti mi ztráta přinesla, kým jsem se ztrátou, smutkem a truchlením stal/a.
Z vlastní zkušenosti vím, že se stáváme lepším člověkem kvůli svým odžitým ztrátám. Učíme se milovat svět v jeho laskavosti i krutosti, učíme se milovat sebe a svět, ať je chvíli nebo i dlouhodobě těžký. Proč? Protože jiný život nemáme a do života smutek patří. Protože smutek nás učí adaptovat se na ztráty. Krásné sny. Cantadora
Autor knihy Karpatské hry, o putování rumunskými Karpaty nebo taky knihy Chvály Zadní země o Českém Švýcarsku ví o putování vše.... Takže co o putování říká:... "Není třeba toho nosit moc. Nocovali jsem jak zvěř: opíjeli se svobodou Karpat. Neznali jsme nic krásnějšího než spát pod širou oblohou, na které se po noci rozklene jitřní slunce. Při putování se nádherně zpomalí čas, rozloží se na okamžiky, je to jako by byl člověk v jiném rozměru. Putování učí skromnosti,vytrvalosti i nezávislosti. Učí úctě k zemi, k domorodcům.... Dává svobodu. Zabloudit se při putování nedá. Tam kam člověk přijde, je jeho cíl." Miloslav Nevrlý v rozhovoru pro LN Pátek.
)
