Kdo je cantadora

Blog Dreamcantadora píšu jako vykladačka příběhů z říše snů a protože sny můžu uveřejnit jenom se svolením snícího, doplňuji to i snovými motivy z reálného světa.
Proč jsem se stala vykladačkou příběhů? Díky svým prarodičům. Děkuji vám babičky a dědečkové za vaši ohromující schopnost předat přirozenou moudrost o životě a zároveň jste mi nechali svobodu rozvíjet svoji fantazii a ukázali jak si hrát i bez hraček z obchodu. Dědeček z matčiny strany byl přirozenou autoritou ve vesnici, kde se muži v neděli odpoledne scházeli u nás na dvoře. Babička vynesla židle ven z domu, připravila pohoštění. Děda si oblékl bílou košili s tuhým vysokým límcem, rajtky, vyleštil vysoké jezdecké kožené boty. Mužové všichni svátečně oblečení probírali závažné věci, kterými žila vesnice. Směla jsem jako maličká u toho být a dědovi sedět u nohou. Jejich tón řeči, rozvážnost a úcta byla cítit  v kruhu rozestavených židlí.  Tyto návštěvy vyvolávali v babičce a sousedkách vzrušení, byly uvolněné a vesele špitali v kuchyni. Rovnováha řádu se mi vryla do paměti. A tak vznikl první hluboký zářez do mé duše. Sezení v kruhu a vykládání událostí, které se tam proměňovali v něco hmatatelného. Muži pak odcházeli a naplňovali svá slova SKUTKY. Druhý impulz byli babička a dědeček mého otce, kteří si mě večer po práci na poli posadili na klín a vykládali mi pohádky, příběhy, které se stali i nestali, ale do mé duše padali jako čistá vláha z nebe. Pak, když si děda pořídil první rádio a čas trávil vylaďováním stanic, aby přes to praskání zachytil něčí slova, každý večer vyladil stanici, kde měkký mužský hlas pozdravil děti a začal každý večer stejně, vytáhl z truhlice strejdy Michala (Miska bácsi ládája) pohádku. Šla jsem spát pokaždé s naprostou důvěrou v tento báječný svět. Vyrostla jsem, ale nosím  hluboko ve svém srdci tento zázrak a chci báječný pocit důvěry v něco co nás přesahuje a na nejhlubší úrovni spojuje prožívat a posílat dál.
Clarissa Pinkola Estés, Ph. D.  Ženy, které běhaly s vlky napsala o cantadorách tohle: "V tradici cantadora/cuentisa jsou rodiče a prarodiče příběhu a někdy  madrinas y padrinos kmotrové příběhu. Jsou tou osobou, která tě učila příběh, poučila tě o jeho významu a síle, obdarovala tě jím (matka a otec příběhu), a jsou též osobou, jež učila osobu učící tebe (abuelo a abuela, dědeček a babička příběhu). Tak by to mělo být. Získat výhradní svolení pro vyprávění příběhu někoho jiného a opravdová důvěryhodnost takového příběhu, když máme svolení, je absolutně nezbytná, protože zachovávají střed rodu; my jsme na jednom konci a na druhém konci je životadárná placenta. Je to známka respektu a dalo by se říct i správného jednání pro získání svolení tím, že o něj požádáme. Nemůžeme pracovat a vykládat příběh, který nebyl darován ze svobodné vůle těch, kdo jej prožili, respektovat práci druhých, neboť jejich práce  a jejich život dohromady tvoří to, co rozdávají. Příběh není pouze příběhem. Ve svém nejpřirozenějším a nejsprávnějším smyslu je to něčí život. Je to ta božskost jeho života a jejich dokonalé obeznámení s příběhy, které v sobě nosí, která z příběhu činí lék. 
Kmotrové příběhu jsou ti, kdo spolu s darem vykládat příběh dali i požehnání. "
Je mi ctí pracovat se sny a předávat dál jejich sdělení. Je mi ctí, že jsem požehnaná a můžu ho posílat dál spolu s příběhem snu. 
Krásné sny. Cantadora