vize aneb jak ne/sejít z cesty

K objevení vlastní vize navštěvovat kurzy bylo v mém případě rozhodnutí nezralé a chybné. První pokus  bych shrnula citací z knihy Roba Preece: Moudrost nedokonalosti: "Zárodek obnovení vize a pocitu smyslu postupně vyrůstá z nitra - nelze jej implantovat zvenčí. Tlačit na tento proces konstruováním něčeho, co není ryzím produktem nitra, málokdy přinese dlouhodobý efekt."  Ale tahle zkušenost má nečekanou emoci; jak píše
T. S. Eliot v Čtyrech kvartetech:
"Své duši pravil jsem: buď klidna a čekej bez naděje/
neb naděje byla by doufáním v nesprávnou věc."
Rob Preece v knize Moudrost nedokonalosti dále ukazuje různé způsoby, jak se setkat s vlastní vizí zevnitř. Jedna z cest, která klade důraz na kultivaci záměru či motivace se nazývá bódhičitta (probuzená mysl pro dobro ostatních.) 
Cituji: Bódhičitta má tři stejně důležité součásti.
První z nich je hluboký a všezahrnující soucit rozpoznávající utrpení ostatních a nutnost převzít zodpovědnost za jeho zmírňování. Tento velký soucit plyne z pociťování nesnesitelné povahy našeho kolektivního utrpení a nemůže prostě zůstat v nečinnosti.
Druhou součástí je vize celistvosti. Je to porozumění tomu, že každý z nás má potenciál prospět ostatním způsobem, který nelze z běžného omezeného hlediska docenit. Tato vize buddhovství nám také umožňuje vyrovnat se s nesmírnou hloubkou bolesti a utrpení ve světě.
Třetí součástí bodhičitty je vůle, která uschopňuje na sebe tento úkol vzít.

Jsem ráda, že potkávám lidi, kteří jsou na cestě žít pro dobro ostatních. Bez předstírání a různých triků, které jsou jenom další hrou ega. Chodím občas do kláštera na nešpory a potkávám tam řádové sestry prodchnuty láskou k lidem. Děkuji jim za mnohé v každodenním životě.
 Být bdělý a nesejít z cesty, to je to, co mi teď ukazuje směr na cestě k objevení vize zevnitř...
Dobrou noc. Cantadora

léto a ruce

"Soucítění je nejbáječnější a nejdrahocennější věc. Když mluvíme o soucítění, je dobré poznamenat, že pravá povaha člověka je soucitná a láskyplná. Někdy se dokonce hádám s přáteli, kteří jsou přesvědčeni, že lidská povaha je v jádru spíše negativní a agresivní. Přitom argumentuji, že lidské tělo je svou strukturou podobné těm savcům, jejichž přirozeností je mírumilovnost a něha. Rád žertuji o tom, že lidské ruce jsou uzpůsobeny spíše pro objímání než pro pěstní souboje. Kdyby naše ruce byly určeny k boji,  pak bych nepotřebovali své krásné prsty. Když totiž roztáhnete prsty, není možné použít ruku jako pěst, a tudíž nemůžeme udeřit. Proto si myslím, že naše fyzická struktura má něžnou povahu." z knihy Dalajláma: Síla soucítění.
Ale proč je příspěvek označený slovem léto?
Celé léto potkávám jak něžnou povahu člověka, tak jeho negativní spíše agresivní projevy. A co mi v tomto ohledu léto přineslo? Poznání,  že svoji ruku se budu snažit používat jako nástroj objetí, ale mysl musím víc trénovat k bdelosti, abych rozpoznala, kde se člověk nechystá roztáhnout prsty, ale svírá ji v pěst, aby udeřil. Připravilo mě to o pár zdánlivých přátel a známých. !... ale vytvořilo to prostor pro báječný způsob trávení léta se vzrůstající schopností praktikovat soucítění pro sebe a lidi s otevřenou dlaní. 

Hezké sny. Cantadora