Od návratu jsem měla trochu deficit kultury, i když mi na ostrově nechyběla. U moře je zkrátka život jiný. Teď jsem to dohnala filmy, které běží v kinech. Chci velmi krátce propojit témata filmů Barbie a Oppenheimer. Každý reprezentuje extrémně výrazným způsobem archetypy: ženy v Barbie a muže v Oppenheimerovi. Každý ze ztvárněných obrazů ženy a muže je rozpadající se nebo mrtvý symbol. To, co ještě v padesátých letech bylo ideálem, v současnosti je už neakceptované, je to iluze. Příběhy, ve kterých při formování představy o tom, co reprezentuje být muž nebo žena netvořila základ pro přijetí sebe sama pravda, ale manipulace a lež. Japonský animovaný film Suzume je možná úplně o něčem jiném, čemu jako ne-japonka nerozumím. Ale moje nevědomí reagovalo ve filmu na téma národního traumatu z Hirošimy a Nagasaki. Ale o tom ve filmu není ani slovem (obrazem) zmínka. Obrázky červa a jeho destrukce ve mně vyvolávali právě pocit neviditelného ohrožení a ničivosti atomové zbraně jak dopadá na zem. Film bylo jakési probuzení ze snu, kdy ještě nerozumím obrazům, které se mi zdáli, ale nemůžu ten sen vymazat z paměti. A pořád se mi vrací, dokud ho nepochopím. Jak asi pracuje nevědomí národa, který zažil na vlastní kůži účinky nejničivější zbraně, kterou člověk vymyslel, vyrobil a použil proti jinému člověku? Je možné už takové trauma vynést ven z hlubin nevědomí a unést to?
Viděla jsem ještě film Minulé životy, tak nenápadný a půvabný, že jeho jemné působení pokračuje dál, ale o něm jsem psát nechtěla. Zdá se mi jako synchronicita, že ve stejné době jsou premiérované filmy o rozpadajících se symbolech, přehodnocování reality. Co s tím uděláme? Jak se naučíme akceptovat, že žijeme v době zániku a vzniků nových ideálů, hodnot. Kéž by nebyli opět založeny na jiných iluzích a lžích, aby jsme se nemotali v kruzích po tisíciletí.
Krásné sny. Cantadora
