když modrá nestačí

 Den před okupací Ukrajiny jsem psala o modré barvě a na závěr větu: " I navzdory tlaku, který sílí a ve vzduchu jsou cítit válečné tóny". V noci se mi zdál archetypální sen. Byl krátký a děsivý.

 Jsem na dně oceánu, v obrovské hloubce, ale nejsem udivena, že nemám skafander a klidně dýchám jako na souši. Plavu pod vodou a na dně leží dva mrtví muži. Probleskne mi hlavou: "Musím je vyzvednout a pohřbít." Vedle mé hlavy zazní hlas, který mi říká: "Na to není čas. Dno oceánu je v pohybu a každou minutu se tuny písku přemisťují, za pár minut budou pohřbeni a nikdo nikdy je už nenajde." Vím, že to tak je, smiřuji se s tím a plavu na hladinu.

Vzbudila jsem se s pocitem bezmoci, osudovosti. A pak jsem zjistila, že Ukrajinu napadli Rusové. Jsem ochromená okupací, protože jsem to zažila. Bylo mi tehdy 11 let a věřila jsem, že je to jediný takový zážitek na celý život. Trval pak 21 let. A spustili se vzpomínky, které jsou  velmi podobné snovému zážitku. Pocit osudovosti, akceptace, velikost tlaku, pod kterým se teď události odehrávají znovu a jenom je sleduji, protože rozhodl o tom někdo jiný. Tak jako tomu bylo v roce 1968. 

 Cítím, že změna v myšlení je nutná. Celé lidstvo prochází transformací. Nemůžeme jenom zopakovat okupaci a přijmout ji. Válka už je přežitek, vědomí lidstva má jiné mechanizmy na řešení konfliktů. Proberme se ze zlého snu. Prosím vynesme mrtvé vzorce a pojmenujme je, jsou patologické, dysfunkční, choré. Pojďme poléčit staré rány a vyrůst. Spolupracujme. Odpouštějme. Milujme planetu a nedopusťme nekonečné opakování stejného okruhu chyb a omylů bez ponaučení. Pracujme se svojí bezmocí a pocitem oběti. Pojďme mluvit o lásce, kterou teď vraždíme, otevíráme pandořinu skříňku nenávisti a smrti. STOP. 

Dnes hledám žlutou, synchronicita tady je, vlajka Ukrajiny je modrá a žlutá, moře a slunce je tady pro každého. S láskou všem. Cantadora

barva

Potřebuji barvy, oku se jich zachtělo... vyhledávám veselé barvy, než nám za pár týdnu Matka země otevře své poklady. Začne klíčení a pustí se do nového cyklu života.  Barva modrá je fascinující. Tak se podělím o jednu z jejich mnoha verzí. Než všichni vyrazíme do přírody. 

I navzdory tlaku, který sílí a ve vzduchu jsou cítit válečné tóny.

Hezké sny. Cantadora

když nevím

V životě máme křižovatky, na kterých nevíme co dál. Na takové křižovatce jsem, začali se mi opakovat  situace, staré třicet let, které nechápu. Pamatuji si tehdejší trápení, otázky: "Co se děje, jak to, že se to děje?"  Ty události jsem nečekala, ani nepředvídala. Musela jsem přijmout, že existují síly, které lze jen přijmout a prostě ty zkoušky vydržet.  A je tady opět pocit, který se vzpírá logice věcí, dokonce bytí... ale  po dlouhém rozjímání jsem dospěla k možné odpovědi. Tam, kde se objevuje intenzivní pocit NEVÍM a nic nepomáhá, protože každá úvaha je cesta do slepé uličky, tak mi došlo, že vlastně toto, Ten pocit Nevědění je setkání s osudem. Aha efekt mi říká, že jsem na správné cestě, nelze všechno pochopit, analyzovat. Takové to je, osud je vlastně pocit NEVÍM, nemám to ve svých rukách. Tak jsem se setkala opět se zkouškou, kterou musím přijmout. O tomhle nerozhoduji já, ale vyšší síly. Došlo mi, že můj osud se vynořuje v třicetiletých cyklech. Nutí mě ke změnám a transformaci, drtí vše, čemu jsem věřila a milovala, abych to pustila a jenom veeeelmi pomalu chápu, co po mě žádá... Teď se to přesunulo do oblasti práce. Práce se sny byla smyslem mého života, naplňovala mě důvěrou v bytí. To štěstí a důvěra zůstali, ale sny jsou už  pro mě víc nástroj než smysl mého bytí. Sny otevřeli mé srdce, abych pochopila k čemu slouží. Ale nejsou mým osudem. Poslední můj sen byl až na fyzické úrovni, ve snu jsem se nechala sama sebou zahnat do kouta, tam došlo u mě k výbuchu orgazmu, který jsem chtěla zakrýt před celým světem.

Orgazmus je pro mě upozornění na tvůrčí potenciál, který schovávám před sebou i světem, nečerpám z něj vášeň do života, ani pro své konání! Takovou sílu jsem ve snu už roky nezažila. Měla jsem pocit, že explodovalo celé moje tělo. Už jednou jsem měla sen, starý asi sedm let, v kterém jsem byla starém srubu. Extatický tanec mě tam bez varování zachvátil a tak jsem tam tančila vesmírny tanec. Dívali se na to stařešinové indiánského kmene. Po tanci přišli za mnou a každý mi dal starou drahocennou minci. Všechny mince jsem odmítla. Po probuzení mi nic nedocházelo, ale za pár měsíců jsem si na to vzpomněla a cítila silný žal. Plakala jsem se potom několik měsíců. Došlo mi, že jsem odmítla přijmout něco vzácného od rady stařešinů a tím jsem je odmítla. V pohádce by to byl symbol neposkytnutí pomoci čarodějnému starci nebo stařence. A víme jak dopadli ti hloupí bratři nebo sestry. Na rozíl od Honzy nebo Marušky, kteří od první chvíle pokorně sloužili, když byli vyzváni ke službě. Teď vím, že jsem svojí hloupostí, leností, strachem, arogancí, slepotou a hluchotou neproměnila dary svého ducha. To osud mě vyzýval ke svému  uskutočnění. Když to píšu, opět cítím velkou bolest jak nepřijímám nebo ukrývám své dary. 

Mým osudem je vynést na povrch něco extatického (kéž bych už pochopila, co to má být!!!) co z různých důvodů skrývám a rozdávám bez pokory k ocenění těmi, co jsou moudří. Další kolo práce je tady: "Protože osude můj: "Já to zatím  opravdu NEVÍM."

Hezké sny. Cantadora
 

emoční nouze, chamtivost, chudoba

Děkuji snícímu za sen, který tady předkládám k práci. Budu ho zpracovávat okrajově na úrovni osobního snu, ale chci se převážně zaměřit na témata, které symboly nabízí obecně.

Sen:
 Mám jít na zasedání České národní banky. Někdo mi kvůli tomu volal a v mailu mám instrukce. Nebudu snad přímo hlasovat o úrokových sazbách. Jdu spíše do nějakého poradního orgánu, do Národní rozpočtové rady. V ní je teď málo lidí. Možná tam bude jen Zamrazilová. Cítím se nepatřičně. Také jsem jen běžně oblečený. Žádný oblek.

Jedu taxíkem. Není velký provoz, je tam dost místa na parkování, ale nakonec parkujeme na pravé straně, odkud právě někdo vyjel. Řidič po zaparkování vystupuje z auta a odchází někam pryč. Nepomáhá mi vystoupit, nechce ode mě peníze - asi jsem platil kartou v aplikaci.

Kde to je? Pocitově někde u metra Hradčanská, na kraji Dejvic. Pamatuji si, že jedna z ulic v okolí se ve snu jmenovala Korunovační. Ale město vypadá úplně jinak než Praha. 

Chvíli to hledám. Jdu přes menší náměstí. Je na něm nějaká historicky významná budova, která vypadá jako katedrála. Nikoli gotická. Spíše vypadá, jakoby ji stavěl Gaudí. Taková hodně malá Sagrada. A tmavá (až černá). Tou tmavostí (zašlostí kamene) mi “gotiku” nebo hlubší historii připomíná. 

Má výrazný hlavní vchod. Já mám jít ale vlevo od něj, do menšího vchodu s obloukovou klenbou, skoro se musím sklonit. Je tam nápis “Vstup pro brokery”. Dívám se dovnitř, uvnitř je přítmí, ve kterém rozpoznávám nataženou ruku nějaké sochy. Nevím, jestli v gestu tance, nebo prosby o dar. Nepůsobí že žehná. 

Jdu dál a ocitám se v posluchárně, nahoře v “hledišti”. Je tam několik znuděných studentů práva. Čekají, až začne přednáška. Matně si vybavuji, že se bavili o exekucích nebo vystěhování - jak by nějakou situaci řešili - tedy jak by řešili problém s dlužníkem (nešlo o jeho obranu). 

Sejdu “hledištěm” dolů ke katedře - téměř sjedu po prudkých schodech. Na schodech nebo dole se na zemi válejí mapy, nebo jiné velké papíry.

Jdu kolem katedry, ale nebudu přednášet, jdu dál … a ocitám se v nějaké vstupní hale s recepcí. Potřebuji se zeptat, jak dál - jaké patro …?

Právě nastal čas, kdy bych už měl být na místě. Nevím, kolik bylo. Nebo půl druhá? Půl třetí? Bylo to “v půl”. Chci se zeptat recepční, ale předešla mě nějaká dáma. Na něco se ptá a konzultace ne a ne skončit. Snad něco vybírá (na recepci je i upomínkový obchod s vitrínami).

Celý sen se odehrává na cestě. Nejdřív taxíkem, pak pěšky. Pro snícího je důležité si tu cestu představit se všemi peripetiemi, komu nestačí představivost, může si ji namalovat. Snící uvidí mapu aktuální cesty životem, její důležité uzly, které obsahují nevyřešené konflikty.

Spouštěčem snu s konkrétními symboly můžou být události nebo dlouhodobý požadavek zpracovat narcistní zranění. Tam kde je téma hodnoty, peněz, se dotýkáme své sebeúcty, vlastní hodnoty, nevyváženosti energie, potřeby léčit bezcenné/traumatizované já.

Tím začínáme: "Co ten sen vyvolalo?"  V případě našeho snícího je to situace, v které přišel o exkluzivitu, výsady, vlivem vnějších okolností. Snícího situace by se dala nazvat vypadnutím z ráje. 

Je zajímavé, že tento sen přichází v době, kdy bulvár hodně probírá (i propírá) situaci prince Andrewa z Yorku. Jeho matka, královna Alžběta, mu v lednu odebrala mnoho titulů a privilegií. Tento biblický motiv se aktualizuje v současné kovidové situaci často, jsou nám odebírána naše práva, která k nám patřila a považovali jsme je za samozřejmé.

Podívejme se na symboly banky, katedrály a katedry, na jejich mnohoznačnost.

Asociace k symbolům ve snu, byli u majitele snu následující: 

"Budova jakoby v sobě spojovala centrální banku, katedrálu, univerzitu (právníci v přednáškové místnosti). Přinejmenším autoritu. Právníci odkazují na POSUZOVÁNÍ. Nebo připomínají VYMÁHÁNÍ.

Česká národní banka. Historicky významná budova. Korunovační ulice - odkazy na hodnotu.

Národní rozpočtová rada především varuje před dluhy, hlídá udržitelnost hospodaření státu. Její předsedkyně se jmenuje Zamrazilová. To není zrovna lichotivé jméno (led, mráz, necitlivost?). Ale spíše půjde o zmrazení výdajů. Neutrácet víc, než na co mám. Zdroje jsou omezené."

Pro někoho jiného mohou být banky ve snu zdrojem hojnosti, bohatství, vesmír nabízející nepřeberné množství cenných informací. Pro jiné je to místo, kam se nelze dostat kvůli hlídačům, banka jako nedobytný trezor, chráněný pancéřovanými dveřmi, banku je nutné vykrádat, atd. 

 Banka znamená stav, který ukazuje, jak se cítíme ve vztahu ke svým zdrojům hojnosti nebo pocitu nouze. Jak a z čeho teď potřebujeme brát nebo dávat, co v nás trpí kvůli vnitřnímu stavu nouze/poranění. U dalšího odkazuje na chamtivost nebo na marnotratnost. 

Ve snech se v bankách dějí různé divoké situace, proto se ptáme: "Co potřebujeme narovnat?"

Vyslechla jsem už sny o bankách, které měli obrovské nedobytné trezory, kam neměl přístup ani snící, i když v bance byl celý jeho majetek. Nebo v bance nezůstal ani haléř a snící nemohl pokračovat ve své cestě do Ameriky, neměl žádné peníze na cestu atd.

Sny o bance souvisí s naší ne/důvěrou v moudrost a nápady, které generují naše bohatství. 

Je místem energetického pole, zdrojem našeho bohatství, vesmír nekonečných možností, kolektivního nevědomí. 

Jak se sen o bance projeví ve vnějším světě? Opakuji: Je to upozornění na případný emoční stav nouze, pasivitu, bezmoc, chamtivost, hazardování se svými možnostmi, s našimi blízkými, jejich zneužíváním, sebezničujícími tendencemi.

Proč je snící pozván do rozpočtové rady? Je v ní jenom Zamrazilová. Může to být  jeho ANIMA, s kterou snící není v kontaktu Že by byl odcizený své emocionální stránce? Jak se spojit s animou v důvěře, že se nás nechystá zničit, zmrazit?  Duše se nenechá ovládat žádnou rozpočtovou komisí. Ona je smyslem, zdrojem bytí a jako taková nás upozorňuje na naše omyly v závěrech, které si o životě děláme. V pohádce by to byl zápas s čarodejnicí, která zaklela prince a někdo za něj (jeho odštěpená část) teď podniká cestu na jeho záchranu... 

Katedrála nemusí souviset jenom s autoritami. Je taky obrazem naší vnější víry ve vyšší síly, kterou potřebujeme prohloubit, abychom se nestali ezoturisty hledající boha. V pohádce jsou to hrdinové, kteří se ztratili, na své cestě, prohráli a kletba čarodejnice  je proměnila v předmety, zvířata. Černá barva katedrály může odkazovat k nevědomí, na stínové překážky. Těmi může být duchovní stav nouze, přítomnost stínu. 

Katedrála vypadá jako malá Sagrada Familia. Je fascinující jak se její tvůrce Gaudí otočil a opustil formální naplňování požadavků architektury, svojí stavbou vykročil z kolektivní představy jak má vypadat boží chrám. Familia Sagrada se stává novým kolektivním archetypem. Je symbolické, že stavba není pořád dokončena, stává se víc a víc individuovanou představou katedrály. Téma objevit svoji jedinečnost se prohlubuje. Přestat hledat svoji katedrálu, stát se tou katedrálou.  

Ze snového symbolu lze odvodit velmi sofistikovanou mysl snícího, ale ukazuje mu v jakém stínovém stavu se nachází.

Duše vstupuje vedlejším vchodem. Uvnitř je přítmí a snícímu skýtá pohled na sochu s nataženou rukou, která tančí nebo prosí o dar. Broker je obchodník s cennými papíry, nicméně anglické slovo broke znamená někoho bez peněz. 

Co reprezentuje tento obraz? Naší chudobu ducha? Nedůvěru v hojnost? Odpověď je uložena v jednotlivci.

Univerzita je symbol života jako nepřetržitého procesu učení. Lidem, kteří žijí ze svého zdroje, jsou zvídaví, otevření změnám. Jsou to hledači pravdy a světla, takovým nabízí univerzita mnohé. Nebo se stává vězením, v kterém jsme šikanování, opakovaně propadáme, zapomínáme na zkoušku, dobíháme na poslední chvíli nebo k ní nejsme připuštěni. Pro miliony lidí, kteří se ženou jenom za majetkem a růst založili na slávě, moci, společenském postavení, masce dokonalosti, vykořisťování planety, se cesta zužuje. Snoví studenti práv řeší spory s dlužníky. To je velká životní zkouška pro každého z nás. Kdo jsou ti dlužníci?

Každý z nás může být ten dlužník, který si bere po dlouhou dobu a zapomíná, že jednoho dne bude muset skládat účet ze svého života. Lekce rovnováhy braní a dávání.

Bez každodenní vděčnosti a lásky se život postupně stává smutným a chudým. 

Zaplatíme vysokou daň za svojí nedůvěru, bezohlednost, kritizování, závist, chamtivost, pocit oběti, paranoiu, aroganci, které byli naším vkladem do banky. To jsou pasiva, překážky, proč se život nestal  vášnivým a bohatým....

Cesta v tomto snu začíná taxíkem, reprezentuje náš každodenní život, někdo nás veze a my za cestu platíme dohodnutou cenu. Ale když vykročíme ke svému zdroji ze své získané představy o světě, začínají zkoušky. I když jsme téměř na místě, jsou tam lidé, kteří jsou na tom stejně a berou si všechno, trpí stejným nedostatkem. Tento řetězec stavu nouze/zranění se naruší okamžitě, když si položím otázku: "Co můžu teď hned DÁT sám sobě, světu, abych netrpěl pocitem emoční bídy, prázdnoty, stavu opuštěnosti a zrady?" Odpověď objevíme ve své "bance."  

Láska k sobě samotnému, štědrost, vděčnost a umírněnost, to jsou obrovská aktiva, naše poklady, které můžeme vkládat, rozmnožovat pro sebe a svět.

P.S. O marnotratnosti napíšu zvlášť v mýtu o Midasovi.

Hezké sny. S láskou Cantadora

 

 

poezie města

Dnes obrazy, které nabízí Troja v Praze. Poezie lidské duše.

Dobré sny. Cantadora
 

poezie jako pravda

Asi necituji přesně, ale  ve filmu  "K zemi hleď" (nebo v Sázce na nejistotu?) od režiséra Adama McKaye zazněla věta: "Pravda je jako poezie. Nikdo ji nemá rád." Milovníci poezie určitě souhlasí, že otevírá duši až k jejímu prameni... Poezie (malinko) pro dnešní den:

Christian Morgenstern

Dva kořeny

Kořeny staré borovice

se v lese baví a nic více.

 

Co v koruně tam zašeptá se,

to probírá se dole zase.

 

Veverka stará u nich sedí,

punčochy plete jim a hledí.

 

Knig řekne jeden, knag zas druhý

a to je za den všechno všudy. 

Hezké sny. Cantadora

 

 

krok do 2022

Slovo roku 2022 - sounáležitost. Ať se daří se propojovat a rozvíjet důvěru v to dobré v životě a v lidech.

Dobré sny přeji, s láskou Cantadora