nemocnice Na Františku

Musela jsem strávit několik dní v nemocnici na Františku. Svět v nemocnici má svůj rytmus, není tam internet, telefonuje se málo, hodně se spí a pravidelně jí, nemocní berou pravidelně léky, pečují o ně sestričky, s odborným zájmem si vás prohlíží lékaři. Trošku návrat do dětství, kdy se o vás starali dospělí a vy jste se nechali opečovávat, ALE, tenhle návrat je nedobrovolný a spojený s nemocí. Naštěstí jsem opět skoro zdravá, doma a můžu se těšit z léta, práce, lásky a rodiny.

Musela jsem strávit několik dní v nemocnici na Františku. Svět v nemocnici má svůj rytmus, není tam internet, telefonuje se málo, hodně se spí a pravidelně jí, nemocní berou pravidelně léky, pečují o ně sestričky, s odborným zájmem si vás prohlíží lékaři. Trošku návrat do dětství, kdy se o vás starali dospělí a vy jste se nechali opečovávat, ALE, tenhle návrat je nedobrovolný a spojený s nemocí. Naštěstí jsem opět skoro zdravá, doma a můžu se těšit z léta, práce, lásky a rodiny.

Zamilovala jsem se do staré budovy nemocnice Na  Františku, protože jsem se dívala z okna pokoje na krásné střechy starých budov, viděla zapadat sluníčko v zahradě se slunečnými hodinami. Každou hodinu zvonil zvon nemocniční kaple. Nejdřív mě to rušilo, ale rychle jsem si zvykla a zvlášť kolem půlnoci jsem počítala kolikrát zazvonil jasný zvuk zvonu... nevím jestli to bylo kvůli infuzím, které jsem dostávala, ale zdálo se mi, že zvon je náladový a nevyzpytatelný. Někdy zvonil kažou hodinu jenom jednou, ať byla jedna nebo šest hodin. Jindy zvon zvonil poctivě a jasně dělal BIM-BAM tolikrát, kolik bylo hodin.  Nejvíc mně pobavil jednou o půlnoci, když poctivě udělal jedenactkrát BIM-BAM a zmlkl, i když hodinky ukazovali půlnoc. Pomyslela jsem si s despektem:  "Ten zvon si zvoní jak chce!" Ale za pár minut jsem uslyšela zazvonit ještě jedno bim-bam. Pousmála jsem se, tajemný zvon reagoval.  Zvon se pro mě během pobytu měnil, nebyl jenom předmětem. Tento má svoje nálady a srdce,  bavilo mě poslouchat jak právě zvoní. Někdy jenom oznamuje: "celá hodina odbila",  jindy hlásí, kolik je právě hodin. Zvon jaký jinde neslyšíte, zvon s duší. Byla to taková moje dětská hra v nemocničním pokoji mezi cizími ženami, kde jsem si připadala spolu se zvonem bezpečně.

 Teď už jsem doma a se zájmem si čtu o historii této nemocnici se svéhlavým zvonem, který zvoní podle svého záhadného kódu.
A tady je  něco o nemocnici z oficiální webové stránky nemocnice na Františku:
"Jen obtížně bychom hledali zařízení, a to nejen na území republiky, ale i v širším evropském regionu, v jehož prostorách je poskytována lékařská péče nepřetržitě od 14. století. Uprostřed hlavního města, na pravém břehu Vltavy, takový unikát nalezneme – je to Nemocnice Na Františku. Nemocnice se rozvíjí po celou dobu své existence, tedy od roku 1354, kdy Arnošt z Pardubic vysvětil kapli a špitál. Arcibiskup Jan zřizuje v roce 1368 nadaci, která nemocnici zajišťuje další existenci, tuto nadaci zaštiťuje sám císař Karel IV.

V roce 1620 předává Ferdinand II. zakládací listinu nemocnice řádu Milosrdných bratří a nemocnice se dále rozvíjí – při špitálu je zřízena lékárna, počet lůžek se z původních 24 rozšiřuje na 55, v roce 1703 je přistaveno další poschodí a zařízení je schopno přijmout téměř 90 pacientů.
Dar císařovny Marie Terezie umožňuje další zvelebení Nemocnice Na Františku, která se jako pobočka lékařské fakulty stává významnou vědeckou a výzkumnou základnou. V roce 1783 císař Josef II. schvaluje plány na další rozvoj nemocnice.
... Na přelomu století navštěvuje nemocnici císař František Josef s následníkem trůnu Ferdinandem d´Este, aby nemocnici podpořili. Ta záhy disponuje 200 lůžky a stává se tak největším zdravotnickým zařízením v Praze a širokém okolí.
V roce 1847 zde provedl Celestýn Opitz první amputaci končetiny v celkové éterové anestezii v tehdejším Rakousku-Uhersku a v celé Evropě. Anesteziologickou tradici umocnilo ještě v roce 1965 zřízení prvního lůžkového anesteziologicko-resuscitačního oddělení v tehdejším Československu.
Důležitost nemocnice ve středu Prahy podtrhla i taková jména jako T.G.Masaryk, E. Beneš anebo papež Pius XI., kteří se zasloužili o získání značného finančního obnosu, díky němuž mohla být v roce 1926 dokončena dostavba nábřežní části objektu.....

Během II.světové války fungovala nemocnice jako vojenský lazaret pro raněné piloty nacistické Luftwaffe. V roce 1950 byl celý komplex převeden do majetku státu a stává se součástí různých Obvodních ústavů národního zdraví a to až do roku 1992, kdy se nemocnice vyčleňuje z OÚNZ Praha 1. Vzniká tak Nemocnice Na Františku jako příspěvková organizace."

Dobrou noc. Cantadora

úsměv

Sluníčko nesvítí, politická situace je napjatá, ekonomická krize je cítit všude a navzdory tomu každou minutu žijeme, v dobrých a špatných časech. To co můžeme ovlivnit, je právě to, jak se při tom cítíme. Nemůžeme popřít smutek, strach, hněv a jiné emoce. Ale nechci psát o tom. Píšu o tom, jak zacházíme se svým životním darem RADOSTI. Radost v sobě musíme pěstovat, abychom byli duševně zdraví, potřebujeme přijímat kromě jíných pocitů, minimálně třetinu radosti denně, aby byl náš den příjemný. Není to emoce, která snese ignoraci a odmítání.
Byla jsem pár dnů ve Vídni a zlepšila jsem si náladu jenom tím, že se lidi usmívali. Nemyslím si, že mají o tolik lepší život, ale myslím si, že se už naučili víc si vážit  své životy a lépe o ně pečovat. Tam jsem viděla, že člověk člověku opětuje úsměv.  Zdvořile pustí sednout toho, kdo se právě cítí  unaveně, že nevydrží stát tři zastávky... (rozhodně se nežene na jediné volné místo v tramvaji, aby tam byl dřív než paní s třemi nákupními taškami...) Pozdraví, když vstupují do místnosti, kde jsou LIDÉ. Pozdraví, když odchází z místnosti, kde jsou LIDÉ... lidi se vnímají, cítí v prostoru lidskou existenci. Na chvíli jsem pocítila sounáležitost s nimi, byla jsem sice cizinka, ale nebyla jsem cizorodý prvek. Na krátky moment jsem byla ve Vídni a cítila jsem SOUNÁLEŽITOST s nimi. Ano, uvědomila jsem se, co mi tady v Praze chybí, nevidím mezi lidmi sounáležitost, o které mluví Alfred Adler, jako o jednom z tří pilířů duševního zdraví.
Díváme se před sebe, bez očního kontaktu, úsměvu. Bez známky toho, že cítíme, vnímáme, vidíme  vedle sebe dalšího člověka. Díváme se někdy tak odcizeně, že v prostoru není NIC. Léto, matka země nám nabízí paletu radostí. Úsměv k němu patří.
Úsměv je dar. Je to pohled do očí druhého a signál, jsem teď a tady a vidím vás, krásny den, z hloubky duše se raduji, že jsem a můžu být toho všeho součástí.
Nemám v sobě ani dvě skleničky brandy, ani jsem si nedala práska, abych psala tyhle optimistické báje (znám ženu, která by klidně řekla bláboly). To kdyby teď škarohlíd v každém z nás chtěl popřít  lehkost léta, ne, jsem při smyslech. A vím o čem píšu. Hledám radost v našem soužití, ne v rodině, ne na pracovišti, ale jenom tak  na ulici, mezi lidmi. Nechci se smířit s tím, že rozdíl mezi Vídní a Prahou je v tom, že tam se lidi usmívají a cítíte jak vás to hladí a v Praze zamračené tváře lidí zabolí, kradou duši...
Líbí se mi profese fotografa, který může přímo z výkonu své profese lidi požádat: "Úsměv prosím!"
Hezký den. Cantadora

Konflikt. Když sen ví....

První sen snící po konfliktu se ženou, kterou snící  považovala za svojí duchovní matku:
"Vidím se jako pozorovatel, jsem zároveň těhotná žena, zvrací na mě cizí žena. Uhýbám před ní, ale ona jde za mnou a pořád na mně zvrací."
Po prvním snu došlo k úlevě, snící si přestala brát osobně všechny výčitky, kterými ji zahrnula její učitelka. Pro ní byla duchovní průvodkyní, kterou si do té doby idealizovala a bezmezně jí důvěřovala. Když se jí snící postavila a začala s ní mluvit jako s rovnocennou partnerkou, došlo k nečekanému konfliktu ohledně kompetencí a pravomocí.
Hned další noc přišel druhý sen, který měl snící pomoc přijmout realitu.
"V davu lidí stojí malá holčička, kterou si nikdo nevšímá a je tam bez matky. Jdu k ní, chci ji obejmout, ale nedovolí mi to, takže ji proti její vůli zvednu a křičím na lidi: "Hledá se maminka ztracené holčičky." Ale náhle mi dochází, že to děvčátko se nezatoulalo, že jí  matka záměrně opustila a nechala v davu."
Snící se vzbudila s pocitem opuštěnosti a zrady. Cítila hluboký smutek, ale zároveň se jí ulevilo.Došlo jí, že podcenila sílu konfliktu se svojí duchovní učitelkou. Přestala si celou situaci zlehčovat a omlouvat. Mohla teď začít zpracovávat své pravé pocity. Začala tím, že opečovala své vnitřní dítě.
Takhle rychle a účinně sen pomáhá, když je žák připravený. Snící se ulevilo, proces přijetí a zvládnutí  konfliktu přinesl klid a znovunabytou duševní rovnováhu. Zároveň jí konfrontoval s požadavkem stát se sama sobě učitelkou. Čas být žáčkem, který lpí na "vedení/učení někoho jiného" skončil.

Hezký den Cantadora