a ještě jednou vzdor

... asi mi jednou téma vzdor nestačí, je ve vzduchu:  píše se a mluví o teroru, vzdoru, boji o emancipaci, nezávislosti, podřízenosti. To téma rezonuje jak ve mně, tak kolem v lidech a vlastně vzrůstá všude ve světě. Nakolik jsem nezávislí ve svém životě, rozhodnutích, vztazích, práci a dalších aspektech života?
Cituji opět z knihy Heinz-Peter Rohra: Podminované dětství
"U lidí s hysterickou poruchou osobnosti lze pocitem nezávislosti velmi rychle otřást. Bojí se ztráty své nezávislosti a velmi rychle se cítí být v podřízeném postavení. Důsledkem toho je, že mají dojem, že musí svoji nezávislost demonstrovat - reagují vzdorovitě nebo se pokoušejí svoji samostatnost zdůraznit nějakým jiným způsobem. Mnoho dospělých zůstává ve vzdoru. Musíme ho ale překonat, neboť vzdor není jenom antiprogramem, nýbrž paradoxně i přizpůsobením. Když někdo řekne A, musí vzdorující říct B, když někdo řekne B musí vzdorující říct A. Je zřejmé, že vzdor znamená vlastně přizpůsobení opaku.... Vzdor vytváří pocit nezávislosti, aniž by ukazoval nakolik jsme zůstali závislými. Mnoho lidí je fixovaných ve vzdoru a opakovaně se dostávají do konfliktních situací. Jsem nezávislý člověk, nenechám si nic namlouvat! Je to fatální výpověď, neboť skutečně nezávislí lidé se nebojí, že jim někdo něco namluví nebo řekne. Ve svém rozhodování berou ohled i na mínění druhých. O ukončené pubertě lze hovořit tehdy, když se - nyní dospělý - člověk může svého vzdoru vzdát.
Zjistí, že rodiče mají přece jenom v něčem pravdu. Může s nimi dokonce v určitých věcech souhlasit. Na mnohé věci se bude samozřejmě dívat jinak, ale rodiče o tom nebude přesvědčovat. Vždyť vedle sebe přece mohou existovat různé názory, aniž by se vlastní nezávislost ocitla v ohrožení. Člověk se tak může od svých rodičů odpoutat a vést nezávislý život. Jestliže se ovšem odluka od rodičů nezdařila, dochází později k častým konfliktům mezi závislostí a nezávislostí.
.....................................
....................................
Neúspěchy vedou ke ztrátě radosti ze života a nezřídka k autodestrukci. Roste nenávist k vlastní osobě, protože si dávají za vinu vlastní ztroskotání................ zraňující zkušenosti z dětství vedou k přehnanému strachu, že nás druzí budou utlačovat a ovládat.
Úsilí o kontrolu, moc a dominanci je tedy útěkem vpřed. Člověk chce utéct před strachem, že bude ovládán, chce se sám stát mocným."
Dobrou noc.Krasné sny. Cantadora

co; vzdor? Nevyřešený konflikt mezi nezávislostí a závislostí

Co se děje v našem světě? Proč útočí na naše výdobytky zoufalí jednotlivci, kteří touží zničit co nejvíce nevinných a bezbranných lidí. Lidí, kteří jsou na určitém místě v daném čase teroristických útoků? Nevíme. Co je nutí k zbabělému chování, které účinně ničí naše pocity bezpečí, důvěry v lehkost žití? Místa jako jsou pláže, letištní haly, vlaky, metra, školy, slavnosti, oslavy, restaurace, koncerty, sportovní události.... ? Jsou to lidi, které neznáme a nerozumíme jejich myšlení.  Žijí s námi, ale vzdorují našim hodnotám. Vzdor projevují nejprimitivnějším a podlým způsobem, útočí ze zádu na nevinnost.
Možná takhle odehrávají svoje pocity odmítnutí? Tím že nás slepě odmítají, pohrdají vším, co uznáváme? Protože pohrdají sami sebou? Protože, když se u nás, v naší matce Evropě mají učit žít podle našich pravidel, tak to nedokáží a odpovědí je jejich vzdor?
A teď už  chci odcitovat z knihy Heinze-P. Rohra: Podminované dětství - obnova sebejistoty,
Co je konflikt mezi nezávislostí a závislosti... odpovědí při neschopnosti tento konflikt zpracovat je vzdor.  Téma rozporu touhy po závislosti a vývoj k nezávislosti je základem psychické poruchy, kterou lidé vzdorují světu (terorizmus je její nejkrajnější formou projevu).
Vzorce, podle kterých lze poruchu rozeznat jsou projevy jako:
- Na jedné straně přání po zaopatření a lásce, na druhé straně snaha zůstat za každou cenu nezávislý; (a to je téma mnoha uprchlíků) 
- potřeba stále znovu vyhledávat boje o moc nebo se do nich zapojovat;
- PANOVAČNOST;
- TENDENCE DĚLAT VĚCI, O KTERÝCH VÍM, ŽE ŠKODÍ;
- SNAHA VZDOROVAT REALITĚ A BOJOVAT S VĚTRNÝMI MLÝNY;
- neschopnost nechat se přesvědčit logickými argumenty;
- potřeba neustále zdůrazňovat autonomii;
-  obava z pevných vztahů, protože by nám mohly dominovat;
- vnitřní pocit podrobenosti a nesvobody;
- potřeba udělat opak toho, co se po nás žádá;
- extrémní/přehnaný pocit pro spravedlnost;
- časté neúspěchy, protože přizpůsobení není možné;
- člověk často neví, co vlastně chce, a/nebo pochybuje, zda to co zrovna dělá je správné;
- tendence sabotovat úspěchy - třeba tím, že nedokončím vzdělání (těsně před ukončením);
- autodestrukce nezadržitelně pokračuje.
(Věty psané kurzívou jsou moje komentáře vložené do citovaného textu.)
 Dobře, a jak teda vzniká tato porucha?  Když se nám nedostává uznání, dítě se cítí odmítáno: v rodině, některým z rodičů, v cizí krajině, kde nemá kořeny, ve skupině, kde nezapadl a zažívá výsměch, ponížení, kvůli své víře, vzhledu, zvláštnostem.....
Určitou dávku urážek a ponížení musíme unést všichni, ale dítě, které si utváří pocit vědomí sebe sama, sebecit, úctu k sobě,  pociťuje nedostatek porozumění a přijetí velmi zraňujícím způsobem. Do budoucna to vytváří neschopnost ctít autority, pravidla, řád. Nutí to člověka bojovat proti i za cenu sebezničení různými formami VZDORU. Zvlášť v dospívání se takové dítě stává velmi lehce manipulovatelné a podporované stejně poraněnými lidmi vedené k rebelii, vandalizmu, boji, teroru, kriminalitě....
Nejsem odborník na terorizmus a nechci nic nezjednodušit, ale když nevyřešíme každý z nás schopnost rozlišit kde končí naše nezávislost, a kde musíme uznat pravdy a hodnoty druhého, státu, země, kde přebýváme, tam budeme válčit v sobě, venku proti všem i za cenu sebezničení. A tím se jen přenáší naše nevyzrálost zakletá v touze vzdorovat proti všemu a všem do dalšího kola boje uznání nezávislosti ať to nazveme jakýmkoliv jménem.

Krásné a moudré sny. Cantadora

stres ve vodě

Byla jsem si zaplavat v Ymce. Zážitek dokládající jaké peklo si my lidi dokážeme vytvořit tam, kde se vloží naše výkonnostní složka do života.

Venku 35 °C, těším se, jak si zaplavu, splynu s vodou, jemné záběry, otočka a plynutí, nechám ať mně voda celou pohltí. Plavu tak asi 15 minut, naproti plave žena, která si to taky viditelně užívá. Blaho.
Obrat v mikropříběhu o plavání a uvolňování smyslů těla nastává příchodem mladších lidí, kterým skončila práce v kanceláři. Šipky do vody, proudy vody všude kolem, nasazení rychlostních plaveckých disciplín. Vybíjení stresu, voda už neplyne, voda už bouří, kolem je nepokoj a křížení plaveckých drah, několikrát nechtěný úder do nohou nebo rukou, když mně křižuje nějaký plavecký žralok.
Plavu si dál, naproti paní, usmějeme se. Podotkne: "Nevybrali jsem si vhodný čas na plavání."
Tak co s tím, nevzdávám to, plavu si dál, hladím vodu, splývám a nevyhýbám se plavcům co plavou těsně vedle. Já jeden bazén, oni třetí.... voda ví, já vím, usmívám se. Jsem naladěná na střed, kolem je peklo rychlosti a výkonu, ale v "té jedné" dráze se plave pro radost z bytí.

Hezké sny a hledání rovnováhy přeji. Cantadora

léto

Milí snící,

 přeji vám krásné léto. Ať dobře spíte, máte sny plné požehnání a radosti. Krásné prázdniny.

 S láskou Cantadora